Pozdní jeseň.

V mou slunnou jeseň z nenadání

vnik’ náhle zimní bouře dech,

a rtů mých klidné pousmání

v žal zkřehlý změnil na ústech.

Ruch prsou povždy víc se ztrácí

a níž a níže klesá leb,

a myšlenek mých plameňáci

mé duše opouštějí step.

Mých písní réva rudne, vadne,

a navždy opadá juž snad

tím smrtným dechem bouře zrádné

mé poesie vinohrad.

Snů zlatých motýlová píle

v mlh tesklivých se noří stín

a srdce stále víc, co chvíle,

šeď kryje zimních pavučin.

Čas dušičkový! Hruď i lada

jak příkrov tíží sivý mrak,

do chladných rukou hlava padá

a pod rukama vlhne zrak.