Pozdní klas.

V taký čas

mladý klas

odkud vzal se ještě v poli?

Prázdno již

v dál i blíž,

marně pátráš po okolí.

Hejno vran

s různých stran

slétá se a šumí, kváčí.

Po pláni

v zoufání

jak po samých hrobech kráčí.

Kolkolem

sirá zem

mlčí v studu, nahá celá.

Ramena

– zmámená –

v závoj mlhy obestřela.

Ký to sten

jako v sen

vzúpěl zticha, sotva slyšně?

To svůj hlas

zvedl klas

k nebi, jež naň hledí pyšně.

A tak děl:

„Nenašel

nic já, co je srdci milo.

Samotě,

tesknotě

zvykati mi záhy bylo!

V zakletí

v podletí

los mi padnul, samu státi.

Slunce žár

v suchopár

necítil jsem nikdy pláti.

K prospěchu,

v potěchu

světu nebyl já tu žádnou.

Zrnek houšť

v humen poušť

chudých ze mne nenapadnou.

Odkud v ráz

taký mráz,

co to z černých mraků padá?

Bílý prach

na nivách

kol se v hustý povlak skládá.

A já, žel,

nenašel

účelu jsem svého posud.

Bezděčně,

zbytečně

utratil můj život osud!“