POZDNÍ KVĚT.

Juž podzim svoje chmury stáh’

nad hlavou země mroucí...

Háj opuštěn je, v dáli pták –

a slza padá v kraj i zrak

pro slunce úsměv vroucí.

V kraj napad’ stesk – kams odvanut

je květ i s písní ptačí...

A přece! Viz, sem v okna taj!

Tu ještě květem mluví máj,

ať třeba jeseň kráčí.

To primule se bělá sníh,

juž od jara tu dýše,

a za květem si spřádá květ;

máť za okny svůj celý svět

a sní tu šťastně, tiše.

Toť obraz mládí. Jásá vždy,

ať bouř, ať slunce svítí,

má všude píseň, všude ráj,

lesk v oku, v srdci štěstí taj –

a úsměv pro klam žití.