POZDNÍ LÁSKA

Když přiodívá sníh zem’ do rochety bílé,

A jako varhany zní dálka vichřicí,

Bych láskou provoněl své srdce pošetilé,

Zpomínek rozhoupám vždy kaditelnici.

Vy, jež jsem miloval, jimž srdce mé jest urnou,

Jak zrna růžence vás v mysli probírám,

Neb měl jsem teprve vás rád v tu chvíli chmurnou

Když odcházeli jste, kdy měl jsem zůstat sám.

V nach karafiátů když ústa vám se rděla,

Když jste se zmocnili pro rozkoš mého těla,

Jen cizost cítil jsem, žár váš v můj vanul chlad.

Však nyní v samotě, když pavouk spleenu přede

Svá zlata morosní do síti nudy bledé,

Já nemilován již, sním o lásce k vám rád.