POZDNÍ LÁSKA.

Já v jaře žití dal jsem výhost světu,

chlad spálil záhy lupeny mé mladé,

já hleděl kolem, pusto bylo všade,

má peruť slába k nadšenému vzletu.

A nyní, plný úzkosti a vznětu,

ach, cítím, jak se láska v srdce krade.

Buď milosrdným, podjesenní chlade,

a nespal pozdního mi lásky květu!

Jsem strůmek mladý na neplodné skále,

jenž z jara vadna za pozdního léta

přec’ vyžene květ jeden nenadále.

Však sotva vzkvete, bázeň již ho jímá,

že zastihne ho brzy jeseň kletá,

že jeho jediný květ sžehne zima...