POZDNÍ LÍTOSŤ.

Když byla’s živa, matičko má,

já málokdy se tobě svěřil,

já zhrdal často krbem doma,

v dálavě s osudem se měřil.

Když přilétaly strastí roje

a vítr nepřízně mne honil,

já málokdy na srdce tvoje

jsem pro útěchu tvář svou sklonil...

A teď, když, matko, zmizela jsi,

rád bych se svěřil se vším lkavě,

tvé posvátné bych líbal vlasy

a plakal – plakal usedavě.