Pozdní motýl.

Do hola ostříhán, svou krásou jist,

tak tupě hledí v hovor kol a smích,

když nad Příkopy večer křídla zdvih’,

kdy jeseň jde a mrazný vzduch vlá čist.

Je v klubu anglickém (ač nezná číst),

že límec modní má i šatu střih;

jak uboze to tílko trčí v nich,

a chorá líc plá jako spadlý list!

Snad s obrazu Van Beerse zbloudil sem

s tím vychrtlým a zimomřivým psem,

a denně nábřeží jde po terasse?

Co v práci mládež den svůj prožila,

jej osud pozdního stih’ motýla,

na nové zábavy v tom myslí čase?