POZDNÍ ODPŮLDNE.

Jásavé odpůldne nad lesem leží,

mne na žádném nezáleží.

Naslouchám písni vonných lesů,

beze hlesu.

Mozkem kmitla myšlenka –

na práci v továrnách,

v lomech a dolech.

Na stero ech,

zaznívá mezi tisíci stromy.

Z dálných lomů hromy

výbuchy ekrasitu,

trhaných skal.

A les jako kdyby lkal

pod sekyrou dřevorubců.

Lučinou, lučinou,

děti jdou, děti jdou,

(les skýtá hody)

na jahody.

To budou černá ústa

a červené rty,

až budou sedět ruce v klínu

a pojídat sladké plody.

Vonné houby přinesou domů.

Je na potoku řada mlýnů

a každý vesele klepe

tepe-pe-pe.

Ó dřevorubci!

Proč kácíte kmeny?

Je toho třeba,

na stavbu lešení,

mostů a lodí.

A stožár mnohý se vesele vztýčí

s barevnou vlajkou

při rušné muzice.

A podél trati

je třeba telegrafních tyčí,

a v milostném závratu

tak mnohý klesne

na lůžko z těchto kmenů,

jež truhlář změní

v postele.

A na konec ti ustele

ve vonná prkna

hrobník.

Je třeba porážeti stromy.

Na rameni s puškou

lesník osamělou stezkou.

Děti jdou,

domů jdou

zrosenou lučinou.

V zástěrách houby

ve džbáncích jahody.

Les upad v klid.

Přestal rytmický,

rychlý řez pil.

A někde za kopcem

píšťala troubí.

Večer svou vládu nastoupil.

Již není práce hluku.

Proč je tak smutně,

když žežulka volá

kuku, kuku?