Pozdní smír.

Zášt a zrada přelstily se v práci,

ukončen byl bělohorský boj,

Hvězdou k Praze táhli Bavoráci,

s nimi saských kyrysníků roj;

k Strahovské jak vrány tíhli bráně,

mrtvolami kryty byly stráně,

v rukách trupů rudá tkvěla zbroj.

Raněné dva druhy nepřátele

hostil děly podrcený les,

starý pěšák ranou od čepele,

mladý jezdec ranou z pušky kles’;

mimo oba spějí vojska davy;

by jim koně nerozbili hlavy,

s knězem ranlék v ústraní je nes’.

„Bože,“ vzdechl jezdec, „co as dělá

zlatá matka v chýši rodných hor?“

„A co moje žena všeho bdělá,

od níž hněv mne vypudil a vzdor?...“

„Aj, tys Čech?“ dí udiven druh druhu,

„do jakého kouzelného kruhu

vehnal bratry rozkacený spor.

Umíráme“ – mluvil starší temně –

„za věc různou, sám jak satan chtěl,

oba synové té krásné země,

již nám Pán Bůh určil za úděl;

druha druh jsme stříleli a kláli,

císaři jsem sloužil já, ty králi,

na vlast já, i ty však zapomněl.

Života jsme dali; cizák smělý

vezme vše, co zbylo z vlasti zdob,

vše, zač jsme se bili, co jsme chtěli,

a lid bude zase jako rob

mřít a hynout ve sváru a truce...

Slyšíš, mládče, podejme si ruce,

aby bratry v jeden nesli hrob.“

Pozřel jezdec na pěšáka okem,

druhu ruku podal, hlavou kýv’:

„Běda, je-li bratr bratru sokem,

svéhlavě jen sebe pamětliv;

v takém nepřátelství, sváru, zášti

černá smrt se vkrádá v ohňů plášti

s mraky útrap do oteckých niv.

Smířeni jsme, kéž i národ český,

nežli znova přijde zhouby den,

slyšíš, hrade, blížencem buď vesky,

než se skácíš...“ Skonal ten i ten;

ruka ruku tiskla, žel, že pozdě;

sever těkal po dalekém hvozdě,

loupež s vraždou braly kraje v plen...