POZDNÍ SMUTEK

Když prudce zaklepe

na duši smutek, host,

jej ucti nejlépe.

Míjel tě dlouho dost.

Věz, že tě vyhledá, vždyť pro tebe jen rost‘.

A ze zklamání, z ran

a z těžkých výčitek

že rost‘, tvůj vezme džbán

a rozdělí se o zbytek

čistého doušku, z radostného pramene jenž tek'.

A bude smířen hned.

jak živá bytost je,

a hořký jeho ret

se něčím usměje.

Pak odejde a nenechá ni slzné krůpěje.