POZDNÍ VEČER

Tak bylo ticho význačné,

jako by v sobě samém

nalezlo místo nejpustší

k usnutí pode stanem.

Ulehnul šedý polí prach,

vedrem jsa prve vzdutý,

oblaky kotvy spustily,

zůstavše nepohnuty,

tak jak je přístav nebeský

v závětří svaté přijal

s plachtami v barvě oranží,

cyklamen, růží, fial.

Zčernal už plně chvojný les

zcela jak skrýše pustá,

v které se mysl otevře,

zarostou věčně ústa.

Nešuměl ani. Pokryl se

závojem, který chladí,

bylo to tmavé, záhubné,

vyčnělé sloupořadí.

K půlnoci tady úpěla

z neznámých skrytů sova

zmrazená, suchá jakási,

trhaná lidská slova.

„Ové! Ó hrůza! Běda nám!“

Takový význam měla,

kmitala dřeva prastará,

ve vnitru ztrouchnivělá.

Ledový potok jako prut

v tekuté stříbro vnořen

zaléval skalní pukliny,

podbíhal shnilý kořen,

jak by mu cesty k úniku

temnotou byly vzaty,

hořká ho tráva šlehala,

vranovec jedovatý.

Tak bylo ticho význačné,

nevyšel hlásek z něho,

darmé je v hloubi večerní

stíhání uprchlého.

Taková pole prostorná

tak jako celé říše,

sháší tu prchlý horký den

také tak strašně tiše.

Je tu jak v hrobě. V poslechu

maně to člověk cítí,

otavní sluka jediný

že tu je pazvuk žití.

Rudnou zde hroudy ornice,

jako by země celá

ze svých ran, jichž je bezpočet,

do noci krvácela.

Někde je sklizeň poslední,

schystaná už jen kose,

jinde je pole úhorem,

jako by zavřelo se,

nedavši ani kvítečku,

kterým se duše kochá.

Stojí tu v rouše vanoucím

vysoká, přísná socha,

hrubou má berlu, hrubý kříž,

obrys je všecek hrubý,

bloudících asi nespasí,

ani jich nezahubí.

Zdvihá se k nebi, nedbajíc,

zdali my pod ní žijem,

celá jsouc jaksi zajata

svým vlastním martyriem,

tajno jí, jestli bloudící

pravého cíle nestih’.

Takové u nás čnívají

statue na rozcestích.

Prostorná pole dokola.

Hustě se smráká po nich,

jako by vojska duchová

na šedých táhla koních,

těžká a přímo dusivá

věje z nich na vše síla,

ač ještě proti nikomu

zbraní svých netasila.

Nad vsí je pokoj nesmírný.

Tísní víc, nežli blaží,

duma víc nežli pohoda

pro lidi na zápraží.

V chatrčích černo. Ruce všech

složeny těžce v klíně,

veliké lípy ruší báj

o chudé domovině.

Zduchovní hmota, hlučný vír

v ozvěnu sháší tenkou,

zmítání sil tu ustalo,

pídění za myšlenkou.

Pokleslo tělo umdlené,

denními žáry svadlé

na lávku měkce omšelou

o tvrdém opěradle.

Nekvete jasná představa,

tajně se pouze vtírá

tak jako plaché, beztělé

zjevení netopýra.

Rovněž je černo ve stájích,

dýšících ztuchlou pící,

propadá do snu těžký skot

řetězem cloumající.

Nemůže děcko ani kmet

odíti sen tvůj slovem,

zelený zříce půlměsíc

chvěti se nad hřbitovem,

kde jeden vedle druhého

trouchniví lidé zdejší

a kde je hloubka tišiny

opravdu nejstrašnější.

Jak je žít těžko, zrovna tak

mrtev být as je snadno,

z duchovních žádná olovnic

nestihne tady na dno.

Po práci rýčem složeny

ruce tkví těžce v klíně,

smrtihlav trvá zmámeně

přissátý na květině.