Pozdrav Aloisu Jiráskovi.

Jak horník nesa kahan za svým pasem

do hlubin země stoupá, z temných bání

by z trosek prasvěta a spousty štěrku

na světlo vynes’ jiskru s třpytným jasem

drahého kovu, v umném zpracování

jež zářila by ve korunním šperku;

a nedbá tmy, ni srázné dolů dráhy,

ni otravného dechu zhoubných plynů,

ni proudů tajných hukotu kdes v stínu,

ni potu na šíji a skráni,

za světlem kahance své zářné snahy

dál spěje bez únavy, nezná léčí,

jež zlobný skřetů podzemních král strojí,

až přes vír nebezpečí

v mozolné dlani třímá kořist svoji:

Tys, mistře, od prvních všech mládí vznětů

byl kovkopem ve historie báních

a neustal’s, až na zmučených skráních

tvé matky zaplál v nejryzejším květu

lesk velké, slavné její minulosti!

Jak badatel ze snůšky vetchých kostí

a málo znatelných jen otisků

pravěké fauny staré světy křísí,

tká zlomky v celek, trhliny pak tmelí,

je vtipem tu, tam obrazností mísí,

až v prvotního tvaru záblysku

se objeví jich rysy

a pomalu svět pohřben vstane celý;

Ty z nepatrných zlomků zniklých zvěstí

jsi stkal nám celou velebáseň

o zašlých dobách, s pádným mlatem v pěsti,

Tys roztrh’ těžké clony hrubou třáseň,

kam Minulost se halí žárlivě,

že zříme dědy svoje v pravém světle,

jak o víru se přeli horlivě,

jak milovali, válčili a pili,

se pro myšlenky volnost slavně bili,

ať v pláni bojem holé, v nivě zkvetlé,

ať s krve kalichem či s číší vína.

Jak „mezi proudy“ tužeb dob svých stáli,

o země píď, o světy pravd se rvali

s tou silou, kterou věk náš zapomíná,

že čtením duše líná

z pout vybaví se mdloby moderní,

že oko zaplá, ruka v pěst se spíná

matnému vnuku, v mlze večerní

jenž potácí se, že vzplá nadšením

skrz vozů dunění a bitev hrom a dým.

Ať proudy po světě se rozlily

ve svitu obrovité hranice

tam z břehu Kostnice,

ať básnili pak snivé idylly

z dob ujařmených panského jha tíhou,

ať písní křísili nás nebo knihou,

Tys otevřel jich mohyly

a v světle plném rosy slitování

Tys vínek života jim stkal kol skrání;

ty velebné a tklivé postavy

že bližší jsou dnes trnoucímu vnuku,

jenž vidí, sen jich mlhavý

jak tělem stal se zvolna, ruka v ruku

jak v řetěz pevným spínaly se svorem,

jenž silou českou spjat i českým vzdorem.

Co v duchu našich dějin nesmrtelné,

vše zachytilo Tvoje péro dělné:

chat poesii i s paláců leskem,

pastušky dudy s bitev hromotřeskem,

vzdech elegie z emigranta hrudi,

čím srdce naše bouří se a trudí,

čím jásá, čím se kruší, čím se chvěje,

to všecko zpět se leje

z Tvých knih nám v chabé a malátné mozky

jak láva, jejíž oheň promění

po letech mízu v révě v nápoj božský

a tento v prsou v nadšení!

Jak hora, která roste vzdáleností

ve zraku chodce, zvlášť když večer mroucí

jí hodí na bedra nach červánkový,

tak roste význam práce budoucností.

Dnes těžko vyznačiti slovy,

co velkého jest v současníků práci,

co jako obelisk se v slunci stkvoucí

před námi zvedá a se v mraky ztrácí.

Však na Tvém díle český zrak vždy prodlí

jak na horách, k nimž Hindu v zanícení

zrak zvedá a se dojat modlí,

zře pouti své i snů svých vyplnění.

Let práce třicet! – Padesát let žití!

Kde plnou dlaní vzíti

to nevadnoucí kvítí,

jež sluší skráni Tvé? – Jen v díle Tvém

a v tom vědomí, že nebylo snem,

po čem Jsi ruku vzpjal ve tužbách mládí:

Tys vrátil skvost nám, který věky ztracen

a jehož cenu nikdo nenahradí,

Tvým umem vynesen, Tvým srdcem zlacen

plá v ryzí kráse, a nechť časy pádí,

nechť mění se vkus těkavého davu,

vždy ozáří v svém jasu,

a jak osvítil dávnou naši slávu,

náš vrchol síly, pád i probuzení,

vše boje minulých i dnešních časů

se v slávy paprsk na Tvém čele změní,

neb láskou pěstěn byl a láskou zrál.

Dík! šeptáme. – Ty v odvet pravíš: Dál!

Dík! Ideal Tvůj nebyl marným snem,

jdem za Tebou. – Ty pravíš: Proti všem!