Pozdrav Labi.

Budiž bouřným pozdraveno plesem

proudné Labe, zlatá žílo Čech,

ať se vineš hvozdy, skalin tesem,

nivou žírnou, přes brunatný mech,

budiž zdrávo! Luzné tvoje vlny

šumí bájí a pohádek plny

kolem hradů, vesnic, samot, měst;

ať juž v olších modrým kmitneš okem,

ať se nivou valíš búrným tokem,

kraje šperk jsi a zrcadlo hvězd!

Jako obři mlžní zakuklenci

kolébku tvou střeží kol a kol

v malebném svých vzpjatých štítů věnci,

pochmúrný kde dumá Sedmidol.

Tamo sbíráš vírné vody slapy,

v nichž kdy slunce zlatý hrot svůj stápí,

tančí duhy květným hávem niv,

kapky tvé jsou slzy Krakonoše,

v trávu rozsypané perlí koše

z jeho ořů větrem zdutých hřív!

Letem orla v plesném tanci plyneš

středem sosen, vážných borovic,

jak sen země chaty tiché mineš,

práhy jejich líbáš stříbrem kštic.

Hory posledním jak ve pozdravu

níží se a mizí ve dálavu,

lučin smaragd kypí se všech stran;

nových zřídel vlna k tobě chvátá,

na břehu co klasů tříseň zlatá

vlní se jak žírný ocean!

Báje rajský pták svá rozpjal křídla,

šumné, drahé Labe, nad tebou;

otců zkazka svatá tvoje zřídla

světila své krásy velebou!

Svatý odkaz, duma tvoje zněla,

Truta dlaň když rozpřáhla se smělá

s mlatem proti sani běsící.

Ó kéž vln tvých šlehne píseň junná,

věštíc vítězství co zlatá struna

ve nynějších bojů směsici!

Věncem lučin obklopen kde dřímá

Králové Dvůr, noho, pouť svou stav;

úcta s bázní varyto mé jímá,

slova jindy vírná jako splav

teď se tlumí, bohu žalováno!

Tam kde vlasti drahé slavné ráno

vítal zpěvu Zábojova hlas,

po staletích o drahou řeč matky,

o píď země každou, o zpěv sladký

dlužno vnukům vcházet ve zápas!

Přehluš, Labe, přehluš vln svých hněvem

děsný boj ten, k jihu dál mne nes,

města Dobroslava vlídným zjevem

nad hradby kde střech a věží směs

kyne vážně; tisíc upomínek

v hrudi vře, se splítá v pestrý vínek,

přítomnosti nezkalí je rmut.

V pravo, v levo kraje luzné krásy...

Ó jen šumte, šumte, zlaté klasy,

České země zlatý zde jest prut!

Však proč oráč náhle nad svým pluhem

v písni veselé se zastavil?

Na bojišti, ve zápasu tuhém

zlatý zrn déšť z krve se mu lil,

z krve dětí, ztichni, zvěsti stará!

Celá zem proč není dcerou jara?

Kdo ji žene v zášť, kdo sije krev?

Musí pluh na bílé zarýt kosti,

musí vzpomínkou se v minulosti

stavět v hrdle smích a na rtu zpěv?

Dále s Labem spěj a zjasni líce,

rosa vláhy skane na úhor,

by vzplál květem. Šedé Kunětice

juž se noří vážně nad obzor!

Ňadro dme se, slza v oku víří!

Ducha, srdce bohatýr, náš Jiří,

všady nechal stopy kroků svých;

o něm pěje vlna a list keře,

nad střechami chat se o něm beře

svatá pověst z časů krásnějších.

Jeho jménem zvučí Poděbrady,

jeho srdcem cítí pozdní vnuk,

v změti bojů, útoků a zrady

v česká srdce každý míří luk,

v české hlavy každý meč se zdvíhá:

Poděbrade, kéž tvůj zjev se míhá

nad námi, ó dej nám věčně pít

české síly, statečnosti kalich!

Ó kéž v bojích děsných, neustálých

jmeno tvé nám ochranný je štít!

V zadumání co se ztrácí temně

duch, jímž zmítá divých citů spor,

z dálky duní cos a chví se země,

pozdrav mrtvých je to z Kuten Hor!

Třesou v hlubinách se šachty staré,

z nich se valem rojí stíny charé,

jedni v ruce kalich, druzí kříž,

dumy z Kaňku poslední vzdech zmírá,

a noc kvačí křídlem netopýra –

avšak s nocí jitro chvátá blíž!

Tvoje jitro, vlasti, matko drahá,

kdy jen zrosí luhu tvého lem,

kdy na šiji odvěkého vraha

vstoupíš, blesky v očích, andělem?

Naděje, ty lákáš vždy a znova,

v tebe splývá píseň Vácslavova,

a z chat českých roste v jeden proud,

roste z místa, kde padnul sklán bratem,

roste bouří, vichřicí a chvatem:

Ty nám nedáš, nedáš zahynout!

Nechť i záští vlna výše stříká,

mohútněji zní ten duchů zpěv,

v odvet jemu bouří od Mělníka

z paty Řipu, Karlových kde rév

granát svítí, nové hromné sloky,

Labe, v tvoje zmohutnělé toky,

až se ohlasem jich třese břeh!

Žijem přece, třeba nechť jak ptenci

pod ostřížem, v malebných hor věnci

budem věčně žíti, kde žil Čech!