Pozdrav lesům.

Pozdraveny buďte, staré lesy,

se svým tichem i svých zvuků směsí,

s tím, co ve vás kvete, krouží v let;

se vším, co vám přelétlo kdy čelo,

co tu zpívá, co tu někdy pělo,

a co ani nevysloví ret!

Prvně pluh když ostří v zemi vrazil,

přírody si duše tichý asyl

našla ve vás, bloudíc vaší tmou,

a zde dosud, nechť si větry pádí,

může sníti o svém bujném mládí,

kdy jen lesy, lesy hlavy pnou.

S úctou hledím k tmavé vaší tváři

jako v líc, již vráskou zrylo stáří,

život, bolesť, mnohý tichý stesk.

Co jste zřely dnem i nocí tmavou!

Mnohou bouř jste rozrazily hlavou,

mnohý kmen pad’, jak jej srazil blesk.

Ale uvnitř – věčně mladá krása,

pramen zvoní, pták si láskou jásá,

kvete vše, kam paprsk slunce vběh’;

v srdci vašem není živlů války,

jen jak cestou kráčím, cítím z dálky,

staré lesy, pokojný váš dech.

V bouřích žití, které jdou i přijdou,

v tuhém boji se zlobou i bídou,

dnů i roků tvrdou nepřízní

šťasten je, kdo jako vy, ó, lesy,

věčnou zeleň v prsou uzamkne si,

mládí, které kvete, plá i zní!

Lesy, lesy, buďte pozdraveny!

Životem i světem unavený,

kde nám srdce zvolna tuhne v kov,

zniknuv na mžik všednosti a pracím,

k vám, ó, lesy, nazpátky se vracím,

pod váš stinný, pohostinný krov!

Zahalte mne zelenou svou clonou,

řásnatou a bohatou a vonnou

kolem kol a zase měkce tak,

abych zapad ve vás, ve svět jiný

jako v moři padá do hlubiny

dlouho větrem bičovaný vrak!

Nad mou hlavou, dlouhých tišin plny,

zavřete se klidně jako vlny

s korun svojich hudbou tajemnou,

ať jsem jako květ, jenž ve vás dýše,

skryt a stajen – a co bouří, výše

aspoň mžik ať letí nade mnou!