POZDRAV NEZNÁMÉ.

V úvoze, kde bují keře šípků

na květ bohaté i na ostny,

šátek třepotá se, lapen v cípku,

jako v síťce motýl bělostný;

v lemu dokola mu červeň kmitá –

snad to růže květ mu v přízi tká,

či je krev to na obrubu slitá

jako němá trnům výčitka?

Ne, toť slova rudou nití šitá

v kruhu bez konce kraj lemují:

,Na stotisíckrát tě pozdravuji,

víc než celý svět té miluji.’

V duchu dívku zřím, jak drsnou rukou

vzkaz ten píše, pojí k stehu steh,

kvítky vplétajíc, v něž sladkou mukou

kane slzy rosa, vane vzdech;

kradmo v komůrce zřím šíti děvu,

když i druzí dávno v jizbě spí...

Srdce stůně – z šohajova hněvu –,

spěšte, ruce, spěšte, ať on zví,

kterak po jeho, ach, touží zjevu,

stehy vaše nechť mu zvěstují:

,Na stotisíckrát tě pozdravuji,

víc než celý svět tě miluji.’

Ubohá! Chceš milovat jej přece,

pérečkem mu zdobit klobouček,

růžemi svých tváří jeho plece,

vyměniti s ním dvé obrouček,

v tmě a chladu čekat pod zahradou,

kdy on zlíbat přijde žhoucí ret

a jak – sotva patrně – hne bradou,

v krčmě do kola hned k němu spět? – –

Šátek zahodil – vše skončil zradou –

rty tvé marně za ním žalují:

,Na stotisíckrát tě pozdravuji,

víc než celý svět tě miluji.’

Tolik lásky! – Já bych výskl blahem,

hřát se jenom jiskrou ňader tvých:

jak bych rád ti slzy v oku vlahém

všecky slíbal, až by žal tvůj ztich’! –

Tak mne roztoužil ten šátek sněžný,

že tě hledat s ním kraj světa jdu,

pokud cit tvůj plamenný i něžný

čtyrlístek jak v laně nenajdu...

v dav, kde ty se skrýváš pod háv režný,

ó, má lásko, tobě vzkazuji:

,Na stotisíckrát tě pozdravuji,

víc než celý svět tě miluji.’