POZDRAV PETRU KŘIČKOVI.

Oblohy hladinou slunko dnes pluje jak ze zlata člun,

les šumí nad hlavou harfami basových strun.

V modravých dálkách pahorky září jak hora Tábor

v den Proměnění.

Kraj voní jablky; z javorů stepilých vlaje červený fábor

a barvy duhově mění.

V korunách osyk jako by stříbrní hnízdili ptáci

a paže jeřábů v náramcích z korálků rudých se ztrácí.

V takový opojný léta už babího den

na tvůj les na chlumu hledím jak na tvrz omšených stěn.

Bílý štít rychty průsekem kyne jak pajmáma v zástěrce čisté

hostům o posvícení.

U cesty šípkový keř se šarlatem oděl – parádník jistě!

pocestným pro potěšení.

Na plášť tvých borovic zlatý prach ručejem srší,

s větví však umdlených suché již jehlice prší.

Jdu po tvé stezce jak přítulný ohař lovcovou šlépějí,

jedno mi, kam jdu, jedno kam dospěji.

Jak školák v slabikář do snů jsa vnořen

jistě jsem překročil bloudivý kořen.

Najednou v kouzelné zajat jsem kruhy,

žasna, že potkávám lesní tvé druhy.

Hle, tu je Elf, jejž zřel jsi kdys v smrtelném loži,

dnes ještě skotačí zahradou boží;

sklání se nad potok, obraz tvůj hledaje,

potom zas do mechu pod pestrý slunečník sedaje

písničku z „Ogarů“ vrbovou píšťalkou píská,

netuše, vražedná Jeseň že hrozivě blízka.

Hle, Diviženky, – srub mají pod Černou Skalou prý kdes –

hřiby a ryzce v ošatku sbírají dnes.

Divno, že nevětří splašeny,

– a nejsou to ani ošklivé stařeny.

Nejhezčí z nich se jak malina rděla,

zvídajíc, co ten hoch z rychty ve světě dělá?

Řekl jsem ovšem, že spisuje noc a den v potu tváří

u pana Kvapila v kanceláři.

A děda Hejkal, jemuž kroucený tabák nosíval prýs,

– šelma, zdráv dosud jak buk a silný jak rys! –

vojanskou čapku po tobě na hlavě lysé

v pasece výslunné sekyrou – bác! – ohání se,

pařezy dobývá, slunkem jak z palírny opit,

by měl čím přes zimu v brlohu topit.

Hned spustil lamento, že už ho hejkání přestalo těšit,

nelidskou čeládku nechá prý hřešit, –

beztak měl ondyno již opletání,

že strašil lotry, jež druzi stávkami chrání.

Tejcí už po pensi a funkci přežilé ukáže paty,

jen co se strašidlům upraví platy.

A že ho Křičkova Pavlínka litery učila říkat,

bude si v pensi víc na čtení zvykat.

Nestojí ovšem o verše, protivné cingylinky –

kalendář starý si vypůjčí z rychty od bábinky. –

Z dáli výsk vlak – a přeludy mizí! Dým kalí hluboké nebe.

To je ta saň, co na sklonku léta nám unesla tebe!

Stesklo se po tobě všem v lesa tiši, –

proto ti v rýmech pozdravy píši

z kraje, jenž medovou kaší nekrmí rodáků svých,

za to však vtisk pečeť věrnosti do srdcí bohabojných,

z města, v němž stříbrné Kunhuty žalmový hlas

dětinné srdce tvé tužbami svíral jak čarovný pás,

od staré školy v rynku, kde v soumraku dní

ještě prý ozvěna housliček tvého „tatounka“ zní,

z hor, jejichž mračivý vzdor i horalských paží statečný vzruch

ve výhni lásky v epopej skuje tvůj duch! –

A již se sklání stmívání zvon...

krví se zalil slunéčka skon.

Z brambořišť kouř začpěl křišťálným vzduchem.

Jdu domů. Však huštiny u Hořké Studánky obejdu,

nechci se potkat už se žádným zakletým duchem.

Ty se měj dobře – a vzpomeň si na strejdu!