POZDRAV SOKOLSTVU.

Burný „Zikmund“ na hradčanské věži,

zvonů lev, by zařvat měl svou spěží,

dunivými rázy hlásat světu

slovo pravé o Sokolstva sletu.

Jak by hlas můj chabý, sotva slyšný

směl se vzepnout na úkol tak pyšný?

Slyš, hlas jiný zvučí, – slouchám němě, –

z hloubky bije srdce rodné země.

Mluví. Každý úder jeho hlásá,

co nás bolí, co nás rve i drásá,

krev nám pije z rány otevřené,

krev nám ve tvář studem žhavou žene.

Všecky křivdy, jež jsme trpně snesli,

všecky hříchy, v něž jsme hravě klesli,

všecka lehkověrná čáka planá,

všecka naše víra oklamaná –

I ta víra v sebe, v bratry víra,

všecko, co nám nejdražšího zmírá:

vše teď s novou nadějí se mísí,

v myšlenku a v život se to křísí;

z půdy naší kovově to zvoní

pod Sokolů kroky jdoucích po ní;

vše to v nádherný jich pochod zvučí

mocněji, než burný „Zikmund“ hučí!

Pod Sokolstva kročeji se třese

země cítíc, že svou slávu nese,

budoucnost svou, spásy naší jistou,

neb ten pochod kráčí za očistou!

Za očistou svatou, spravedlivou,

za svou boží pravdou věčně živou,

s kalichem a s husitskými vozy,

pohroma když vlasti naší hrozí.

S ženami a s dětmi, s děvicemi

muži, junáci jdou chránit zemi

statečností svornou, vůlí spolnou,

silnou, vítěznou a neodolnou.

Láska k vlasti zmocniž jejich zbraně!

Vlast je dosud v dosah líté saně,

druhdy dvouhlavé, však zlé a dravé,

dodnes ale stotisícihlavé.

Sotva setneš dračí hlavu klatou,

dvě se vypnou za tu jednu sťatou;

zuby vyraz jim, – kam zuby dračí

padnou, tam z nich rostou draci mladší.

V doupěti svém na pokladech zlatých

líhá saň a z tlam svých jedovatých

oheň jazyků v to zlato plije,

zlato plyne, saň se zlatem zpije.

Babičky co takto vypravují,

není bájená to namátka!

V národech to věky opakují, –

dějiny jsou děsná pohádka...

Hle, tu výjev pohádkové krásy

pravdou živou dějinám se hlásí

k zápolení, z lásky k svému rodu,

za čest, za bratrství, za svobodu.

Jak by přes trosek a rmutu haldy

s červení svých vojsk šel Garibaldi

vysvobodit vlast svou z pout a pastí,

Sokolstvo jde, červánek své vlasti!

Červeň jeho, krví pokropená,

kdo jsou naši, ať je poznamená,

zhřeje srdce v nich a v duších zimu,

spojí ruce všech jak pobratimů.

Pak, až odpůrci si řeknou: „Bratři!“,

v jednotě svou velkost národ spatří,

v šik svůj sloučí rozrůzněné davy:

pak i sani srazí všecky hlavy.

Zdar buď tobě, sokolská ty sílo,

mužnosti, jež zmužníš naše dílo,

nadšení, jež nadchneš vůle všecky:

žíti po sokolsku, vlastenecky!