POZDRAV Z POMEZÍ.

Skal srázných devět obrovitým hřebenem

se vtíná do horského podnebesí,

kde Čechám s Moravou sta bystřin s lesy

v šat snubní tkají čarotvárný lem.

Třpyt studánek, z jichž zdrojů pijí laně,

hlaď rybníků, jež zrcadlem plá měsíci,

lesk tůní, v nichž se koupá slunce raně,

v něm hrají – skvosty křišťálově zářící.

A nade vším svůj snivý vděk

stře smavodumné kouzlo bájí, pohádek.

V jich svitu klade slizký vodník léčky své

a skřítci zapřádají krtčí rady;

v nich draci pitvorní bdí nad poklady,

vab lesních žínek v zrádnou náruč zve.

Jich šerem světla bludných duší mihnou,

muž ohnivý tmou prošlehává zběsile,

v jich stínech roji zvířenými tíhnou

k svým slibným rejům čarodějky zvětřilé.

A z trosek zdřímlých v divý ruch

se šklebí, chechtá, vzdychá, hejká hradní duch...

Věk za věkem svou stopu vtláčí kraji v líc.

Kdys v jitra vzbuzeného rose svěží

sem k skalním oltářům řad stoupal kněží

vždy výš a výše přísným bohům vstříc.

Lid s nimi v plaché úctě vyčkávaje,

až krve obětní se vzepne žhavý dým,

kmet pohřížený v nadoblačné taje

se k němu obrátí zas vzkazem prorockým,

až zžehná kužel, pluh i mlat

a k zkáze prokleje, kdo země vrah a kat.

Hráz valů zarostlých se poblíž zapíná

v bok návrší a stáčí v kruhy trojí,

v nichž zbrojíval se k urputnému boji

syn pravěku a lovu hrdina.

A paměť jeho zápasů teď hlásá

roh zubří, čelist medvědí a kančí kel

a hrot a šíp a meč, jenž bídně zrezavěl,

spon, jehlic, šperků dávno zašlá krása

a z popelnic jen střepů tříšť,

v něž pomíšen prach kostí z pustých pohřebišť.

Hvozd kolem ztmělý, zadumaný, hluboký,

kam nepronikly žoldnéřovy spáry,

by mstil se zdeptaným jich krovů žáry

vln pěnu třísně krve přítoky.

Zde štvaní vyznavači různé víry

z cest potulčivých světem našli míru stan,

a svatyní jim byl strop lesů širý.

Ať tajný kacíř, český bratr, marokán,

ať jiných nauk hlasatel,

zde v ústraní k své spásy ždaným cílům spěl.

Když dolinami zuřil bitev ryk a kvil

a nivy rozsápali války běsi,

sem před jejími trýzněmi a děsy

kde kdo svůj život, statky přichránil.

Sem prchal před panskými karabáči

let valnou řadu lítě ubíjený lid,

by raději než v otročině – v pláči

a nouzi, v samotách svůj hledal štít a klid.

V skal náručí byl s věkem věk

zde volnosti a víry spolný útulek.

Kdy vítěz domnělý již světu chystal zvěst,

že domučen tlí národ beze sledu,

zde zbožňován a zhájen jazyk dědů

dál od zpanštělých sídel, zvrhlých měst.

Zde ubráněny před slídiči knihy,

jimž hrozil plamen hranic lačný záhubou,

zde v dobách úpadku a jařma tíhy

lid našel v sobě samu silnou duši svou.

Z té duše – z lůna volných skal

hlas věštce Borovského mocně zahřímal.

A teď – hor úbočí, jež hradbou příchrannou

zde kraji nezdolně vždy vévodily,

v plen dány dravě vyděračné síly –

již cizím rukám v kořist vítanou.

Z jich ledví žulových teď prachem, klíny

rvou věkovité strážce – zmšelé balvany

a zavlékají v dálky, do ciziny

v měst vypůjčený lesk a přepych vylhaný,

by služby, zdoby skytly těm,

jimž zaprodány, porobencův úkonem.

A v posvátných kdys doubrav šerých tišinách

teď v závod hlučí sekery a pily.

Již v těla obrů pralesních se vryly,

již hrdé koruny se řítí v prach...

Snad stožáry je slavnostními vztyčí

kdes nepřátelům toho kraje na počest;

snad jako stěžně vlajkami je zlíčí,

až na lodích v pláň mořskou vplynou z cizích měst;

snad v bouře vřavě, úzkostech

sem k horám teskně zalehne jich praskot, vzdech...

K těm horám, z jejichž chat a dílen nevlídných

jde práce umných rukou v světa dáli –

zde koberce, jež v barev lad se halí,

strouc ke krbům a v palácový pych;

tam z tkaní půvabných clon věsíc pruhu

a v zářných síních krášlíc jimi křesel bok;

zde kryjíc mužů šíje v říší kruhu,

jež vlaží z Himalaje sněžných zřídel tok,

tam po alžírských písčinách

v pás jezdců smědých vetkávajíc zlať i nach...

A zatím hor těch dcery svižné, ztepilé

pel svého mládí, snů svých přástvo zlaté

zří hynout v práci k cizím ziskům spjaté

v zdech továren, v jich útrap násile.

A zatím syny hor los krutý dáví –

svou křepost, krev dát v oběť cizích zápolů

a žít a zmírat v účet cizí slávy

a odnášet jen trpký úděl mozolů,

kdy otcův mravům, odkazům

smí surově se rouhat vetřelců zde tlum!

Jen hor těch nevysýchající prameny

se zdouvají jak před tisíci lety.

Byť v tarasové řetězy zde vklety,

tam do zápřeží strojů zlapeny,

jich zdroje v světa úhly dva se valí.

Sběh valný s Labem jedno probíjí se z Čech,

jak voje vítězné v před bouřívaly,

a pění v moře severního peřejech.

Schvat proudů jiných zbujele

v sláň hlubin černomořských přívaly své šle.

Však vlny přec, jichž pramateře staletí

vždy hřměly ozvěnou jen české síly,

břeh Milčanův a Bodrců kdys myly,

teď v cizokrajném teskní zajetí.

A řeky – pamětnice veleříše,

v níž snil a dosnil vznešený sen Svatopluk,

teď při moravském poli lkají tiše,

než přivíří k nim z Tater žalob, kleteb shluk.

A ozvuky, jež nesou dál,

svah Balkánu se chví a čela krymských skal...

Jen rozhled odvěký se s vršin hraničných

zas v okruh nedozírný zrakům skytá:

v dál země – máti kraje – z věků sytá

vnitř bohatstvím i pílí synů svých.

Věst slávy z jejích dějin zní i hrany...

V ní zářil velký Karel, Jiří, lidu král,

a lidstvu dala Amosy a Jany;

z ní prve Slovanstva svit' slunný ideál.

Dřív králová – teď v podruží,

lup mrzkých útiskův a křivd a pomluv, lží!

Ne na vždy! Dosud v lidu nezdolán zde duch,

jejž odchovala dědů drsná síla,

jak z hrudi křemenné by pramenila

zas v osvěžený, vytrvalý vzruch.

V něm dosud přímost bez úskoků, klamu

– kdys věna bratrského ryzí dědictví –

a nepodajnost hrozbám, zlatomamu

i příkořím v něm nezkrocena, spurna tkví.

V svém jádru zdráv a nezlomen

byť ztýrán trudy, zápasy svůj shledá den.

V šeř věcí budoucích prost bázně vpíná hled...

Kol hřmí ryk hesel, soptí svárů pěna;

však mysl pro svobodu zanícená

vstříc dobám novým křídly mává vpřed.

V něm touha po pravdě vře neskonalá,

ač mučena zde po věky již do krve,

a z lásky k rodné zemi víra sálá,

že jako kdys – jho pout všech národ rozerve

a v lidstva příští velkou druž

zas volný s čelem světlým vstoupí muž jak muž!