Pozdrav z Říma

Z Castel San Angelo dnes nezní lkání vězně,

Petrská kupole se rýsuje tak něžně

jak připravena slavné na Tedeum.

Vatikán velebně ční v oblaka

mou pokrokovost nijak neruše.

Na mramorovém soklu přelíbezně

se Kapitolská směje Venuše.

Slavnostně nějak tmí se Koloseum,

a nad troskami Fora Romana

vychází velká hvězda nějaká.

To všechno proto, že dnes jubileum

přemilého pana Herrmanna,

zakladatele Švandy Dudáka.

Kdo dobré lidi rád má, bude z míry

tím přiveden, když není necita.

Ký div tu, že i já se chápu lyry,

kterou jsem dávno hodil do žita?

Chopiv se lyry, jak když čert mnou šije,

úprkem do nejbližší osterie

nočním Římem sám a sám

hasím si to jako pán,

na Herrmanna vzpomínám.

Řím, antika i jiné nečasovosti

se propadají v černé noční tiši,

zatím co já zde pozvedám svou číši

v klenuté černé místnosti.

Pozvedám číši, v níž jihu alkohol smavý

– víno Italie –

se jiskří a svítí.

Má-li někdo žíti,

Ignát Herrmann ať žije!

Na jeho zdraví!

Na zdraví Ignáta Herrmanna, jenž má jubileum

a jenž za mnohé dávné pražské zimy

na moje veršované pokusy

zlatkami papírovými i stříbrnými

mi zcela neobchodně dával foršusy.

Na zdraví Ignáta Herrmanna, jenž má jubileum,

zatím co v moji osterii

se slavnostně dívá Koloseum,

kde na poslední galerii

v půlnoční šero

se jakýsi stín pozvedá.

Že by to byl Nero?

Kdepak! Vavřinec Lebeda!

Patrně přijel sem z dálných Čech

psát o gladiatorských zápasech.

Ironicky kašle,

jakoby kašlal na doby zašlé,

a jakoby říkal: „Jsi na mne krátký!

Jaká pak oslava sedmdesátky?“

A snad má pravdu. Snad je to nesmysl

nebo literárních historiků výmysl.

Že Herrmannovi v příslovečném času toku

bylo by již sedmdesát roků?

Jistě je ta zpráva přehnaná.

Viděl jsem Ignáta Herrmanna

loňského roku v lázních Poděbradech.

Sešli jsme se tam v lázeňských sadech –

byl už podzim a bylo tam truchlivo –

a tak jsme šli na pivo.

Vidím v duchu, jak tam s ním večeřím,

a jak jsem si myslil, že mně je sedmdesát let

a jemu teprve asi čtyřicet pět,

nebo nanejvýš padesát šest –

– více ne – na mou čest!

Měl se velice mladistvě k životu.

Moc té jeho sedmdesátce nevěřím!

Ale pro všechnu jistotu

už po třetí zde v noční tiši

pozvedám číši,

pozvedám číši, v níž na štěstí

třpytí se jihu alkohol smavý,

a snažím se přípitek pronésti

na Herrmannovo zdraví.