POZDRAV

Ohnivé jiskry na pozadí tmavém

se roztančily ve svém zániku.

Noc. V rytmu vlaku, líně kolébavém,

skanduji tiše pozdrav básníku.

Jde naše mládí po květnatém luhu,

jde lehko, i když kráčí v tragice.

Kdys připomene stín však mrtvých druhů,

že nekonečnost má své hranice.

Na kraji pouště stojíš u cisterny.

Co nutí dále v poušť jít? Nic a nic.

Pod šípy let je tíže být snu věrný

než tenkrát, když vše bylo bez hranic.

Přec, básníku, však ve Vás touha mládí,

formule žije dávná, tajemná:

být žhavou jiskrou tmavém na pozadí,

jež – třeba marně – padla do temna.

Dost. Oddech ne. Ne resignace, vzdechy.

Úsilí nové v novém zápase.

Ať žije krása a v ní lepší Čechy.

Umírá garda, ale nevzdá se!