Pozdrav.

Když večer přichází a tmí se údoly,

když stojí věže tmy a mlhy na vodách,

mající v nebi hrot a hrot ten hvězdný lesk,

co mluvíš do nebe, kam trčí topoly,

kam vzpíná člověk skráň a letí květný prach?

Když se ptáš večerem, budem-li luně blíž,

a láska nachází svůj ve hlubinách svit

a dává píseň v ret, ó by jsi ruce spjal,

tvůj rozzářil se zrak a za tu denní číš

kéž svoji Dilaram dovedeš pozdravit.

Ó valné moře hvězd, když sázíš písně v ret

a snění v bílou skráň, ať víš, že tlukot žil,

můj dech, můj živý zrak, mé dlaně pohár jest,

je zpěvu mého déšť a nitra vroucí květ,

čím se kdy nejvyšší den boží honosil.

Ó když se vynoříš, milenka leskem svým,

den zašel, sladce spí ve klíně slaných vod

daleko od země, božímu trůnu blíž,

jak vůní růžovou, jak dechem slavičím

a zvonem prsou mých lkáš, jásáš, hovoříš!

Ó sepni ruce své a upři oko v dál,

přes vlny upři je a přej si oslepnout

anebo pro lásku či láskou spasných sil.

Ó drazí, kéž by jen, ó nikdo nevydal

hlavu ni lyru nám v hněv vod a v trudný proud!