POZDRAV.

V sál blýskavý tě vedu rozkoší a jásám

– dar Eumenid jsi dnů mých na rozcestí –

narcissy žlutých kalíšků ti v pozdrav střásám,

břečťanů házím smavé ratolesti.

Jsi oslnivá. Prsy smysly roztaveny,

tvůj vzdušný šat jak nebes oblak řasný –

svou náruč střeš a v oku zážeh roztoužený

jak ráje brouk, jenž smaragdově krásný.

Jsi neposkvrněna, jsi čistá jako pramen,

máš nádech růže v úděsu z mých zraků.

Chvím slabostí se. Netknu tvých se oblých ramen,

a rudý květ přec nesu ve svém znaku.

Pojď, lustry hoří, symfonii slyšíš snivou,

své odhoď rozpaky před prahem absolutna,

zde potři sněžnou skráň oddání vodou živou

a okus, božství dotknutí jak chutná.

Pojď. Dům teď uzavru a obklopit dám moři,

dech nezdravý sem země nepronikne.

Žár cítíš z blízka můj – tak prales v nitru hoří –

v tvých nádher rozpjetí jak výkřik znikne.