POZDRAV

Italie, milenko Danteova,

Italie, hýčkaná třemi moři,

sladkých božstev, Venuší, reků matko,

miluji tebe!

Od onoho prvého okamžiku,

kdy jsem stanul uchvácen nad tvým Římem,

v žhavých zracích milenky nalézaje

obrysy jeho.

Od onoho zvláštního okamžiku,

Italie, miluji tebe. Často

zalit hnusem Severu, aspoň v duchu

těším se tebou.

Vidím truchlé cypřiše, kterak vlají

nad troskami starého imperia,

vidím sochy úsměvné Afrodity

zalité sluncem.

Italie! Milenko svrchovaná,

nesčetněkrát objata pyšným rekem,

potom dlouho míjená velikostí,

kterak se chvěješ!

Cítíš věru, zbavena příživníků:

opět velký milenec dotýká se

tvého čela, celuje ústa tvoje

hořící věčnem.

Pyšný dědic Caesara mezi hlupci,

po stu letech podoben Korsikánu

nejen tváří, mrazivě chladnou maskou,

ale i duší!

Sladké chvění probíhá tvými údy,

ruka svírá ztracené kdysi žezlo,

přísné rty tvé šeptají: Mussolini!

a potom tichnou.

Mussolini! Řidiči Italie,

tak Tě vidím, bezmocné době ve tvář

kterak patříš poutaje chaos její

kovovým zrakem.

Stoupej! Vítěz! Udolej bědné soky!

Eja! Eja! Alala! Slyš můj pozdrav,

sevřen zemí smutku a Českých Bratří

nesu jej Tobě!