POZDRAV

Proč jsi tak pod mraky, pověz.

Je zářivý letní den.

Jásá vůně i barva.

Proč jsi tak rozlítostněn?

Proč úsměv nehrá ti v oku?

Vždyť se ti vyplnil sen!

Za tebe odpovídám:

Ba že se vyplnil!

Za tebe luštím tvůj smutek

a hádám na sto mil:

Zříš skutečnost ohyzdnější

a šedější než jsi snil...

Jak ty, též já jsem vyšel

tam z rovin polabských;

jak ty jsem o štítu blouznil,

jenž čist by k nebesům tíh:

a proto snad jsem plakal,

zře po prvé alpský sníh.

Dnes k jinému sněhu vzhlížím,

dítě polí a lad.

Dnes jiná šumí nám doba

než ta, jíž kráčel jsi mlád.

Tvůj „český Mont Blanc“ je smířen,

lze hrdě i před obry stát.

Dnes chtěl bych mít kouzelný proutek

a přenést se k tobě až;

já přiletěl bych k loži

a řek bych ti: zde jej máš –

já nesu ti pozdrav z Tater –

sníh – věčný sníh – a náš!

Viktore Dyku, povstaň,

buď zdráv nám, vyjdi ven,

vpíjej barvu a vůni,

je slunečný srpnový den,

na vlastní oči své popatř,

jak sen tvůj naplněn.

Vědomí volnosti blaží:

víc blaží hmat a zrak.

Na poli stojíme sněžném,

chyceni v letící mrak.

Je domov, kam západ sahá,

je domov, kam letí pták.

Volného ducha žádným

já nezhrdám praporem.

Mé nejhrdější heslo

je z Písma: Člověk jsem –

A přec... Jak mi opojně zvoní

ta píseň: je naše ta zem!