POZDRAV

Ze srdce Čech, od stověžaté Prahy

zněl hlasný povel v širý český lán,

hlas, Čechům pro vše příští věky drahý,

hlas mocný, jímž kdo Čech, byl zavolán

pod prapor Fügnerův. A mocně vůkol

od hory k hoře hlas ten zněl a rost’:

„Již vzhůru, bratři, mnohý čeká úkol,

v boj za národa lepší budoucnost!

Vlast v srdci, smělost v mysli, v paži sílu,

kdo Čech, buď náš a ruce přilož k dílu!“

I kraj, jejž zadumaný Ještěd střeží

s věkovitými Troskami, hle, šel

za hlasem tím, v němž kypěl život svěží,

jenž volal k práci, sílil, povznášel,

jenž učil svornosti, z níž síla prýští,

o níž se zloba vrahů odráží,

jenž učil doufat, věřit v lepší příští,

i vytrvat, a vždy být na stráži

až tam, kde nebude již nebezpečí,

že zadáví nás chtivá ruka něčí.

A bylo rušno v omlazeném kraji,

jenž rád a nadšen šel za hlasem tím...

...Vzpomínky mocně čelem přelétají –

již tomu dávno, před půlstoletím,

co jarost v mysli, nadšení v své líci,

nadšení ve své duši, bystrý hled,

šli naším krajem první Sokolíci

pod vlavý prapor Fügnerových čet.

Vlast vítala nadšené syny svoje

v junácké řady národního voje.

Šli s písní na rtech, jaře šli se kochat

tím nadšením, jež líbalo jim líc,

a jejich píseň zněla v kraj a do chat

zapadlých vsí, kde s láskou šli jim vstříc,

kde jejich nadšením i druzí žili

dny sváteční... A vzrůstal počet těch,

kdo s láskou, nadšeně se přidružili

k junácké, věrné stráži našich Čech –

vysoko nad jich nadšenými čely

ve slunci kroužil bystrý sokol smělý.

Cíl jeden všechněm před očima vzrůstal:

Vykonán úkol mnohý, jeden zůstal:

zřít volnu, šťastnu tuto naši zem...

v tom boji za právo být vítězem,

zde třeba, štít nastavit každé ráně,

štít, který zlobu vrahů odráží.

Tož s novým nadšením dál jménem Páně,

dál vytrvat, vždy býti na stráži

a v nadšení tom svatém, vroucím, stálém

vždy výš a dál za všech nás ideálem!