POZDRAV.

Synečku z Petrovic, zlatíčko, když v našem exilu krutém

Tesknice ke mně se vetřely v nevlídných tulaček šatě,

jen jste se objevil, jak by je zažehnal čarovným prutem,

couvaly přes práh a soumrakem cupkaly v haličském blatě.

A pak jsme společně na plášť si kouzelný sedli,

přes hřiby Beskydů rovnou jsme mířili domů...

Nespatřil nikdo dvou stínů, již za ruce mlčky se vedli,

měsíc jen vítal nás větvemi odraných stromů.

K vašim i k našim jsme úkradky k besedě zašli,

nad milým ohništěm zkřehlé si ohřáli ruce,

svojich se pohledem optali: zdráv-lis a vzpomínat dbáš-li –

ve snu je objavše, zpět jsme se vraceli v muce.

Snáze se trpělo spolu, když tyranské nutnosti drábi

skuli nás v železná, do krve hryzoucí pouta,

na duše křídla jich řetěz však příliš byl slabý,

vzlétala větrem, jenž z rodného zavanul kouta.

Až přišel den, kdy Vás pozvali na čardáš divý,

v sodomské hudbě kde hvízdají zuřivé vosy,

na žeň, kde hospodář zšílel a hlad jeho chtivý

nezralé obilí pro chmurné stodoly kosí.

V gigantů mláticím stroji jen křehkým jste stvolem,

na květ váš nesmělo slunce se v pohodě smáti –

kéž anděl Rafael vede Vás vulkánů ohnivým polem

šťastně – a v otcovském gruntě Vás mamince vrátí!*)