POZDRAV.

A z ruin nádhery kapradin vstaly.

Libelly z larev nesličných...

Nad skonem dnů mých, jak pohasínaly,

zář vzplála nocí měsíčných.

Stříbrnou cestou sny jasné mé pádí.

Vichřicí kolem známých skal.

Přede mnou zvonek, tak milý mi z mládí,

v radostné tuše zaklinkal.

Útěcha mého neumírání...

Maják, v němž bolest nesvítí,

podrytý bouří mých navzpomínání,

jenž se však nikdy nesřítí,

čekaje věrně, kdy duše svá křídla

na římse složí zvonice...

V útěchy kraj, mého zklidnění sídla

stříbrná cesta jde měsíce...