POZDRAV.

V snách země ležela a její tichý hlas

jak sordinami utlumen se nocí třás’ –

po lásce vášnivé jak když se zasní žena

a ještě ze spánku si šepce roztoužená.

Jen vody dálné zpěv a jemný stromů šum

zněl doprovodem táhlým do těch země dum,

proud měsíce jak bledý, rozvlněný příval

ji měkce zaléval a s jejím sněním splýval.

V té noci přátelské, když teplá, unylá

nálada z hvězd, křů, polí, dálek svítila,

jsem známým pruhem země po letech šel zase

a každá mez i brázda vlídně dívala se.

Dech země slyšel jsem i její hovor v snách,

jenž chvěl se ve vzduchu a jako šepot táh’,

zpěv tónů nejasných, jichž nikdo nezachytí,

řeč divných vět a slov, jichž nelze vysloviti.

Hle, cítím, kolem mne se řinou prameny!

A cit mnou prochvěl dávno nepocítěný,

jak touha bezmezná, jak radost tryskající,

jak zrak by jiskřil se a slza tekla s lící.

Tak cítil jsem v té chvíli měkce zjitřené,

že někdo, na koho si duše vzpomene

jen s chvěním radostným a zneklidnělým zmatkem,

teď spojil s duší mou se v pozdravení sladkém.

Tys ke mně promluvila nyní, země má!

Vstříc v touze rukama ti kynu oběma,

tvůj vřelý dotek cítím, jak jsi srdce stiskla,

tvé řeči rozumím, jak modrou nocí tryskla.

Je pozdrav milenky, jež sladce zardělá

svůj dýchne polibek v ret, v líce, do čela,

je pozdrav mateřský, jenž odříkáním hoří

a v lásce dojemné o štěstí zahovoří,

je pozdrav sesterský, jejž s růží poupaty

zrak vlahý tlumočí, tak zářně prohřátý –:

...v tvé mluvě měkké, země má, ten pozdrav trojí

se v jeden pramen slil a v jedno slovo pojí.

Buď zdráva, země!... Mezí, podél hnědých hrud

jdu sám... Je k ránu, už se dní... teď východ zrud’...

Vše ticho ještě, ve snách... jen mé srdce bije

a dojímavá šumí země melodie...