Požehnání.

Jarní bouře letí sadem,

sněhy střásá stromů snět,

co uniklo zimy chladem,

v náruč slunce touží zpět.

Vítám jej, té milé doby

zkvétající země ruch;

šťasten zřím, když keř se zdobí,

zpívá les a pučí luh.

Vítám jej, ač v jarní době

v bouřích žití jsem se chvěl;

dumám o nich, myslím sobě:

„Trpěl’s snad, bys květy měl!

Bouře ňader tvých i skrání,

bouře srdce všecky, věř,

nebyly než požehnání,

aby zmlád’ tvých písní keř!“