POŽEHNÁNÍ STARCOVO.

Nechci věřit zraku, osláblému věkem,

citu vetchých rukou, jenž mi praví to,

že mi pouta spadla, jimiž jsem bil vztekem,

dokud sílu měl jsem v mládí předalekém,

že až rámě bylo krví podlito.

A přec pravda je to, na vrcholu stojím,

jenž se hochu, muži nedostižným zdál –

volný vzduch tu vane, prosycený chvojím,

a co vůkol zřím, až vyslovit se bojím:

země zaslíbená všude v šíř i v dál!

Šťastnější než Mojžíš vidím zemi svatou,

stoje na vrcholu hory prostřed ní,

dříve v okovech, teď posléz volnou patou,

šťasten po bolestech, jimiž vrchovatou

měrou dařili mne dnové nesčetní.

Stár jsem, bratří, návěj sněhu nade skrání,

ruce mé jsou těžké jako z kamene –

podepřete mi je, ať se v požehnání

vztáhnou nad vrcholem, údolím i plání,

nad zemí, jíž slunce vzešlo plamenné!

Slunce svobody nám budiž požehnáno,

žes nám zasvitlo, když mně se blíží noc!

Požehnáno budiž nové doby ráno,

kdy, co poutalo nás, náhle zpřetrháno,

a nám zazvučely zvony velkonoc!

Požehnáním velkým, větším Mojžíšova,

budiž na vše časy požehnán ten den,

kdy jak z rozkázání všemocného slova

vyšla ze žaláře vlast má, sirá vdova,

kdy i její syn zas vyšel svoboden!

Požehnáni buďte, kdož jste zrodili se

v tuto velkou chvíli, v tento velký čas,

rosťte nepodobni v tváří každém ryse

těm, kdož v poutech rostli, jejichž hlavy lysé

ku pokoře skláněl otrokářův hlas!

Požehnány buďte všecky příští rody,

které na té zemi láska rozmnoží:

za dnů slunečních i za dnů nepohody,

ať si sladké jim či hořké zrají plody,

jen když volni budou, nikdy v podnoží!

Požehnána budiž práce všechněch rukou,

které na té zemi budou pracovat,

ať si rádlo řídí, ať si kámen tlukou,

ať si tvoří, co jim svitlo srdce mukou,

ať je pod zem žene věčné práce chvat!

Požehnána budiž tato jejich země,

do níž budou házet hrsti zlatých zrn,

která pod tesáky zníti bude temně,

k srdcím myslitelů mluvit přetajemně,

rodit bor i klas i květy bez poskvrn!

Požehnány buďte všecky příští časy,

které nad zemí tou v dál se pošinou:

co tu zbylo zla a bídy, vše ať spasí,

vše ať rozezvučí v chorál jednohlasý,

v radosti a štěstí píseň jedinou!

Až mé mrtvé tělo zemi tuto zmrví,

nad níž ruce mé jste vztáhli, v jejíž lán

přejde, co kdys bylo rudou mojí krví –

ještě prvky moje šumět budou drvy:

Kraji, národe můj, budiž požehnán!