Požehnání.

To bylo Umění, jež jako mladá vesna,

co dechem růžovým je ve kraj rozváta,

nás kdysi v kolébce již probouzelo ze sna

a v duše sypalo nám krásy poupata.

Ó je to Umění, jež s hvězdou zlatou v kštici

nás vedlo životem, až jsme se uzřeli,

že v citech jásavých smím „Sestro má!“ vám říci

a nésti obraz váš v svůj život setmělý.

A bude Umění jak bílý anděl státi

též mlčky u hrobky té chladné, setmělé,

kde budem jedenkrát sen nekonečný spáti,

a hroby růžemi nám jistě vystele.