Požehnaný.

Zřím bránu Salemskou, déšť květů, ratolestí,

rouch nádheru a ženy, muže, děti,

a středem jich, hle, Pán si cestu klestí,

co „Požehnaný“ k nebes výši letí.

Ó plesej, Máti, Syn Tvůj hle jak slaven!

Proč zrak Tvůj vlhne, či snad srdce tuší,

jak zítra zraněn, ztýrán, roucha zbaven

na dřevě kříže vypustí svou duši?

O nelkej! Radosť na rtech nechť se chvěje,

dík s Hossianna leť až v nebes brány!

Svou smrtí kotvu ve vír beznaděje

On hodil směle, budiž požehnaný!

Rosa padá –

zlatou slzou skropen květ,

chví se jako ňadra mladá,

s očí na jich bílý květ,

rosa padá.

Rosa padá

zlehka jako vzdušný sen,

květům se v líc smavou vkládá,

vábí sladkou vůni ven,

rosa padá.

Rosa padá,

měsíce v ní hoří třpyt,

jako perel dlouhá řada

na stébel se likne nit –

rosa padá.

Rosa padá,

slyšet lehký lesa šum,

v hnízdě pták to hlavu skládá,

zkázku tíká mláďatům –

rosa padá.

Rosa padá –

cítím již ten vlahý dech,

do oka se slzou vkrádá –

po zapadlých mladých dnech

rosa padá!

Teď měsíc vyšel velký, skvoucí

jak zářná lampa plná kouzla,

již anděl denně rozsvěcuje,

by babka zem, když noc se snuje,

ze staré cesty nevyklouzla.

A za ním hvězdy, jako včely,

jež letí v nivu plnou květu,

by spily se tu rosou, vůní,

si sedly na té nebes tůni,

vstříc smějíce se všemu světu.

Jak bělostkvoucí beránkové,

pak lehkých mráčků vzdušné sítě,

když na pastvu je pastýř vede,

po dlouhých chvílích zimy bledé

po nebes nivě tančí hbitě.

Vím, jak ten měsíc za večera,

že láska v lidskou duši vchází

a za ní hvězdy zlatí snové

a někdy hněvy – obláčkové –

kol vždy však štěstí beze hrází!