Poželte, bratři, padlých hrdinů!
Poželte, bratři, padlých hrdinů,
jich nehodno, by tleli v zapomnění!
Byli to muži! V světě celém není
těch, kdož jsou více hodni vavřínů.
I my své máme, bratři, Thermopyly
a mnohou ranou zrytou otčinu,
jež mnohou skrz hruď věrnou bodla k cíli.
Poželte, bratři, padlých hrdinů!
Byli to muži – bůh jim svědkem buď,
že jejich šíj se nikdy nesklonila,
a hlavy měli! – ocel zajiskřila
jim o ně spíš – než o brněnou hruď.
Svém v přesvědčení žulové co skály,
ve slovech bouří, blesky ve činu;
o žel, že doby jejich tak již v dáli!
Poželte, bratři, padlých hrdinů!
Byli to muži – však jsou známi vám,
co padli kdes tam na Moravském poli.
Bůh odpusť mu – nech již to kdo i koli
– leč zradou jistě – v hrob kdo sklál je tam.
Sic účet ještě s Přemyslovým rodem
nám činit mnohou, těžkou pro vinu,
leč tenkrát padli zákeřnickým bodem.
Těch zradou padlých želte hrdinů!
O velikáni, co jste dožili
u Lipan tamo bratrovraždou klatou,
vy na Sioně padlí pro věc svatou,
proč časně tak jste v hrob se složili?
O jenom vás, – a zem, pro niž jste vstali,
má k nevadnoucí slávě příčinu.
Jim ovšem k smíchu liché naše žaly;
leč – želme přec těch padlých hrdinů!
Těch panen, žen, též budiž pomněno,
co vojínů obvazovaly rány,
jimž s ženským srdcem mužné páže dány
a s žaltářem i meče za věno,
co mroucím duši – života jim dražší –
slíbavše z rtů s ní spěly v říše snů,
jak anděl s děckem když se k nebi vznáší.
Těch ženských, bratři, želte hrdinů!
A bílá hora – mnohý zrádce pad’
tam pokutu vzav právem za své činy,
leč – tak neb tak, vinen či beze viny,
jich šíje vzdorné v smrti našel kat.
Či děti však a ženy hrozí panství,
že jako laně štvány v cizinu?
Těch velkých v smrti, větších u vyhnanství
poželte, bratři, padlých hrdinů!
A ještě jednou – snad to přemnoho
již slzí žádám písní jednou tady –
jen to: vždyť červnové ty barikády
vám bratra vzaly víc než jednoho –
ta Ivíčata, co nechtěla být roby!
Hle ještě dnes tam slzu matčinu
ty pusté na Emausích vlažit hroby!
Těch, bratři, želte padlých hrdinů. –
O bože, byl to podivný tak čas,
když s Hradčan skočnou děla zahoukala
a mnohá, včera s dětskou co si hrála
páž, s těžkou puškou pospíchala v kvas!
A byly, bože, podivné to matky,
co posílaly v bitvu klučinu:
„Tu palaš, synku – nevrať se mi zpátky
leč obejmu tě zas co hrdinu!“
O volnosti, jíž dechem rozňata
až k šílenosti svaté hruď těch reků,
o nauč lid těch kochat zvrhlých věků,
též žití víc – tvá křídla přesvatá!
Jest trpko sic nadarmo krev prolívat,
leč jim – tam líp v tom země ve klínu,
kde nemusí se v hanbu dětí dívat.
Ne – neželte těch padlých hrdinů!