POZEMSKÁ LÁSKA A MY, BÁSNÍCI VĚČNOSTI.

Eh, ať už se klameme navzájem

v své ubohé erotice:

Jen když nás illuse oblaží –

potřebujeme více?

Ve věčnost lásky své věříme,

a přece milujem’ chvíli –

dnes k ženě té a zítra té

náš cit nás věčností mýlí.

Že žena je právě taková,

to mělo by nás mučit?

Oh, od zvířat, od zvířat nevinných

třeba se tady učit!

Což tím, že cit ženy-člověka

podléhá po čase změně –

Což tím, že láska je dočasná,

je o to pravdivá méně?

Jsou duchové, kteří dovedou

pochopit smysl Bytí,

jít žitím jak zářící zahradou –

jen žíti a žíti a žíti!

V lásce a všude blahoslavit

koloběh života-změny,

žízniví vděčně píti si

illusi z polibků ženy.

Leč nám, nám básníkům Věčnosti

sen s láskou nemožno spojit –

nás illuse lásky chvilkové

nemůže uspokojit!