POZNALA LOUKA I NIVA

Jak znělo ti zvonění jitřní za úsměvu mladého března,

kdy svobodnými vlnami voda se zatřpytí šedá?

Kdy vzrušeně proudí krev k srdci a v údivu sezná,

ono že ještě čeká a hledá?

Kdy naděje raněná kdysi a dříve, než mohla tě nésti,

se s dávnou radostí zdravily v návratném letu?

Jak znělo ti zvonění jitřní a jak tě volalo k štěstí

šelestem znova rašících květů?

Ač zplenili zahradu, kterou kdys rozšumívala,

teď o jasné dálavě zato si zpívá,

ta píseň, již poznalo srdce i skála,

poznala louka i niva.