Poznání Duší.

Přede mnou dvanáct princezen. Já jednu volit měl;

ač po třetí jsem přešel je, já přece neuhád’...

Neb motýl, jejž jsem čekal, nesletěl

a na jich bílý šat list růže neupad’.

A velké mlčení se rdělo v květinách,

když s hlavou sklopenou jsem před jich řadou stanul.

Dech světel růžových mým zmatkem tiše táh’,

co záhon květů nezřených tušením Duše planul.

A jak bych upadal v něhu Tvých vzpomínek,

v důvěrném objetí jsem cítil polibek

a křídla průhledná se v modru ozvala.

A když již chvějivě se snesla do zahrad,

tu oči zdvihl jsem – a Tys mne poznala!

To z růží Duše mé květ na tvář Tvoji pad’.