Poznání.

Byla noc a na obloze

Plály věčné lampy hvězdné.

A širými pod nebesy

Jinoch klečel přenešťastný:

Rozcuchané jeho vlasy

Vlály mu okolo skrání,

Jako větve rozdrcené

Okolo pně cedrového,

Jímž vichřice sem tam zmítá;

Z lůžek vpadlých jeho očí

Kanuly horoucí slzy

Řídko, poslední jak kapky

Z vysychající studánky.

A teď zdvihnuv obě ruce,

Takto k nebesům se modlí:

„Slyš mne, Bože, slyš mé lkání!

Zkusil klopoty jsem tolik,

Na zemi zde přebývaje,

Že se zdá mi žalářem být,

Vězením nejstrašlivějším.

Avšak je-li tím, můj Bože,

Tehdy lépe, jí se zhostit,

Trudný žalář prolomiti,

Z vězení se jedním skokem

Vyšinouti na svobodu!

Pročež přej mi, Všemohoucí,

Abych uzřel, abych poznal,

Čím opravdu tato země:

Znamení nějaké dejž mi,

Mám-li umřít čili žít!“

Takto zvolal, a hle! s výše

Snáší mha se k němu dolů,

Snáší se a roztírá se,

Povlovné pak tvoří stupně,

A dvě podoby, dvě krásné,

Před jinochem truchlým stojí,

Berou za ruku jej vlídně.

Vedou po stupních ho vzhůru,

Vzhůru, až on z dálné výše

Pod sebou zem zpozoroval

V nejistém hvězd osvětlení.

„Ha,“ počal tu zlořečiti,

„Znám tě nyní, kruhu bídy!

Ano, taková jsi země,

Jak se teď mi odsud jevíš!

Pouhý mam je nádhera tvá,

Tvoje lesklosť pouhá šalba,

Jsi jen tmavou pustotinou,

A okolo tebe, země,

Vine šeredný se had!“

Takto zvolal. Po druhé teď

Ty dvě podoby jej berou,

Vedou po stupních ho dolů,

An se mile usmívají,

Růžovými svými prsty

Okazují dolů na zem,

Kterouž slunce zlatostkvoucí

Počíná dnem odívati.

A při každém kroku dolů

Světlo roste, vid se jasní,

Hle! a z tmavé pustotiny

Stávají se pestré kraje,

Lesinami okrášlené

A horami zvelebené,

A po krajích po těch pestrých

Modravé se vinou řeky,

Roztomilá sídla lidská

Rozseta jsou všude vůkol,

A had šeredný, kdo had ten?

Stříbrovlné je to – moře.

Překonán tu stojí jinoch,

Poznává, se zpamatovav,

Zoufaje že přenáhlil se,

A při zlaté slunce záři

Čerpá nyní z knihy pravdy,

Jasným dnem mu otevřené,

Čerpá útěchu a víru,

Naději i zmužilosť.