Poznání.

Co tak knihu na stůl kladla,

zrak jí zbloudil do zrcadla,

po skelné se hlati mih’.

Zachvěla se... když tam zřela

šišatý tvar svého čela,

tváře plné velkých pih.

Ubrus smáčkla, zub v ret vryla

a v kout spěšně odvrátila

oči svoje zděšené.

Marně však. I ve tmě zřela

táhlý obrys svého čela

a své tváře zhyzděné.

Hlavou jí v tom šlehlo dravě:

proč že dnes se děsí právě

čela svého, tahů svých?

Kolikrát již před sklem stála

a vždy se jí hezkou zdála

hubená tvář, plná pih.

A hned cítí, jak se valí

krev jí k mozku a jak pálí

ostrým žárem její hled.

Prsa žhavý osten drásá:

„To je tedy moje krása –

to mých jednadvacet let!“

Na kraj stolu vtiskla čelo

a co v srdci jejím vřelo,

to vybuchlo v hořký pláč...

A v ten vzlykot, stony steré,

proud trhaných slov se dere:

„Proč já žiji, proč a nač?

Otce nemám – ten se skrývá

po ta leta, co jsem živa,

před světem mne zapírá...

A má matka – mučednice

v dusném vzduchu nemocnice

přes měsíc už umírá.

A já v cizích službách tady

ničím ten svůj život mladý,

mizím, hynu tesknotou...

Za dvacet let co mi zbude,

než se chytit mošny chudé

a jít světem žebrotou?

Aspoň kdybych hezká byla,

abych muže uchvátila

žárem černých očí svých.

Ach, v své lokty bych ho jala,

v ústa, oči celovala

na prsou svých vášnivých.

Slyš mne, bože: já chci žíti,

já chci ženou, matkou býti,

nechci mřít jak planý štěp.

Cítím, jak krev v žilách bije,

v hrudi divá touha ryje,

cítím srdce dravý tep...

Marný výkřik... marný zcela!

Vždyť jsem přece tvář svou zřela

i svou hlavu šišatou.

To sklo, to mi všecko dělo –

vyhlídku mi otevřelo

v budoucnosť mou proklatou.

Nemám peněz, nemám krásy –

co zbývá? – Bych zoufala si,

bych šla nazpět – tam, – v říš hvězd.

Půjdu... Byť mne bolesť rvala,

že jsem nikdy nepoznala

to, proč člověk stvořen jest.

Avšak ne! – Nač mladá mříti?

Což to zločin chudou býti,

což to hřích – být ošklivou?

Mohu za to? Má to vina?

Jsem přec jako každá jiná,

ba lepší – než mnohé jsou!

A pak krása!... Hloupé heslo!

V toto slovo lidstvo vneslo

několik lží mámivých.

Co je krása? – Nic to není.

Moda je to – jež se mění

každý den jak šatů střih.

Včera co nám krásné bylo,

dnes se v nivec rozplynulo,

čas to zlomil silou svou...

Moda to a ta se mění. – –

Naposled ni pravdou není,

že jsem vůbec ošklivou?“

Zachvěla se roztouženě...

Vstala – a v sklo vyleštěné

zabodla dvé očí svých...

Vykřikla však, – když tam zřela

šišatý tvar svého čela,

tváře plné velkých pih.