POZVÁNÍ K PŘEDPLACENÍ.

My jsme ta pravá moderna

až do těch hrdel a statků.

Čtenáři, rozmilý čtenáři,

předplať tu nějakou zlatku!

Že se ti všecko snad nelíbí?

Panička tvoje ti řekne:

Na věky bůh a na den vkus.

Co modní, vždycky je pěkné!

Nejsme tak zlí, jak se děláme,

čtenáři, jaké pak sváry.

Formy se časem změnily,

duch, vidíš, zůstal ten starý!

Z odvahy našich myšlenek

hlava tě nebude bolet.

My jenom ony přijmeme,

které už přichází do let.

Nás k extremnostem nebouří

tragika bolesti lidské.

Milujem’ čisté linie

a verše melodické.

Tož v pravé věci podstatě

je mezi námi shoda.

Nějaké podivné veršíky

sneseš už časem: toť móda.

Uchyl se (výše viz!) k paničce

Marii, Anně či Else.

Zvíš: móda leccos přináší,

co dobře pochopit nelze.

Čtenáři milý, abonuj!

Prosím tě důrazně o to!

Mračil se na nás posledně

velmožný mecenáš Otto.

Broukával časem, až šel strach:

„Děťátka, už už v tom tonu!“

A k akci zas ho vzbudila

jen konkurence „Zvonu“.

Čtenáři, váháš? Mám ti říc’

nejhlubší tajemství svoje?

Hleď bystře: Ty nic netušíš?

Vším’ jsi si rytířské zbroje?

My jsme ti blaničtí rytíři,

kdys procitli jsme v zlosti.

Na vlast šly těžké trampoty

přepjaté modernosti!

Když bylo ale nejhůře,

vyšli jsme na slunce směle.

Blaničtí pyšní rytíři,

pan Václav Hladík v čele.

To není vůdce lecjaký

od bídných sebrán plotů.

To – poznáš granda, jižní krev,

potomek Don Quijotů.

Co solidního, potrvá.

Fakta viz, čtenáři milý.

Šly revoluce, zmizely

a Hladíkové zbyli.

Jasní se. Chmury poslední

zaniknou, pravím ti, v krátku.

Jenom až, čtenáři, předplatíš

nějakou zbytečnou zlatku!