POZVÁNÍ K VEČEŘI.

Kdybych měl tak miliony,

vím, co bych si počal s nimi –

nejsem blázen ani hlupák,

polovic jen z toho všeho,

ale co bych počal s nimi,

tak jasné je, jednoduché,

že to ni za rýmování

nestojí... Leč když jsem začal:

Miliony, miliony,

vás kdyby mně popřál osud,

nemyslím, že zbláznil bych se,

radostí bych netancoval,

možná, že i klobouk nový

za chvilku až bych si koupil,

jenom srdce by se chvělo

a s ním bych se vypořádal.

Nejdřív otci mlýnek pěkný,

jak jsem kdys ho v horách viděl,

pole k tomu s lučinami,

do ohrad pár pěkných kusů,

holuby do holubníka,

nade mlýnkem kousek lesa

raděj větší nežli menší –

tohle vše bych dostat musel!

Potom ještě jeden svátek,

neboť tuhle sám rád věc mám:

vzal bych bratra zahradníka,

starý zámek bych mu koupil,

zahradu s ním, v níž by v létě

rostlo, nač jen pomyslíš si,

stromky, štěpy, samý kordon,

sta by jich v tom bylo ráji –!

Tu máš, ber! – je často hezčí

než Mám rád tě! – svojí milé

co bych koupil? Prsten zlatý

se safíry modravými,

jaké jenom Birma rodí –

nebo z rudých turmalínů

náhrdelník nejslavnější? –

tu máš, ber a vzpomeň často!

Ale pak už myslím pranic,

pranic by mne nezdrželo,

abych nešel, kam mne láká

odedávná moje touha.

Starý atlas odkojil ji

na snů mojich krásnou paní,

starý atlas v kout by letěl,

do světa by člověk vyšel...

Širý světe, velký světe,

na tebe bych já se přitisk’,

k tobě já bych přivinul se

jako břečtan k dubu v lese,

moře, hory, lesy, sněhy,

propast, dálky, tůně jezer

pro mé oči vše by bylo,

pro radost mé duše mužné!

Šel bych jako školák za ní,

proto rovnou do Kanady

někam jel bych... Strýček bobr

u řek si tam domky staví...

Chtěl bych před domkem ho vidět,

jak si hraje na svobodě,

strýček bobr – proč mne vábí?

nevím, ale jel bych za ním...

Širý svět má svoje kouzlo,

blouzněním však nechyt’ bych je.

Táh’ bych lesy za jeleny,

jediné snad nedal rány,

až pak bych je viděl všechny

šťastně někde pohromadě,

sám bych ležel skrčen v trávě,

sotva dýchal, duší jelen...

Širý svět má kouzlo svoje,

ještě hloub bych lezl za ním;

takhle v lese stranou všeho

potkat náhle medvíďátko,

za pracku je uchytit si,

pozdravit je: Dobrý večer!

a pak smát se s vrchu skály

překvapené medvědici!

Širé lesy, tváře lesů,

nikdy bych vás neměl dosti.

Na rovníku bych vás hledal,

na bhutanských skalních srázech,

na ceylonském žhavém břehu,

na ostrovech tichomořských –

lesy buků, palem háje,

pralesů i džunglí peklo,

všade byl bych, všade doma,

myslím, stromy, mezi vámi!

Všade, všade byl bych doma,

třeba někde v mrtvé poušti:

jen to cítit, hlavou prožít,

země že se točí pořád,

pořád nové věci rodí,

za rohem že už je jiná

a zas jiná, zcela jiná...

Myslím, že je tohle lásky –

věčné jakés lásky pramen –

šel bych za ním třeba roky,

dal bych mu své stříbro, zlato,

dal bych mu i léta svoje,

svoji sílu, šípem byl bych,

který bozi vystřelili,

šíp ten letí, cíle nemá...

Znáš ten pocit nevýslovný,

který snem tě často nese?

Jdeš kam jdeš a vše je jedno,

duše tvá jde k hvězdám někam,

vidíš věci tisíceré,

a vše jedno, vše je jedno,

blaho však v tom také dříme,

že bys věčně chtěl tak jíti...

Konec kde by téhle pouti

byl, což vím to, bože milý?

Tisícerou věc bych prožil,

středem byl bych svého kruhu

a zas tečkou na obvodu,

až by šíp se zachvěl náhle,

doletěl a zastavil se,

péro by se pozatřáslo –

Konec kde by téhle pouti

byl? Nuž třeba na planině,

kolem níž se kroutí Léna,

vysoko tam na Sibiři...

V horách jezírka se lesknou,

v řekách ryby divné žijí,

opuštěné zlaté doly

shnilé trámy vyplivují

pode stráně... Tu by možná

sladko bylo léta žíti.

Léta celá? Celá léta.

Že bychom to vydrželi?

Vydrželi – zcela jistě,

prožili a prodrželi,

i kdyby snad deset březnů

hrůzou zim nás zavalilo...

Tohle málem jasně vidím:

čtu si čínské filosofy,

a že řeč jsem ztratil nějak,

o rybách já proto píšu,

za nimi se v tundrách brodím,

od sté řeky navracím se –

na zdi tvoje podobizna

klidně na můj stůl se dívá – – –

Víš co? Přijď jen dneska večer!

Za město si spolu vyjdem’ –

týden už jsem neviděl tě,

po člověku se mi stýská

a tak nějak je mi pěkně,

safíry jak měl bych v kapse,

prsten zlatý... Přijď jen večer! –

Mám pár grošů na večeři...