POZVÁNÍ.

Mne pozvala noc, by pít mi dala

svůj elixír vonný z mlh mléčných rukou...

Mně podala noc, když ulice spala,

buď bohu chvála,

svůj nápoj silný zas hledání mukou.

Kdy v listopadovém tichu se nad městem slívalo bušení

všech utichlých křídel ruchů,

dech zvonů táh’ prostorem, zmizel kams v neznámém určení

jak zástup přeletných duchů,

vás vyčkám dnes, podzimní vichry, až nocí zabouříte.

Kde očistné vichřice jste, a kde tak dlouho dlíte?

Chci, s nekonečných zdí zahrad by svál

dech listopadových vůní

užaslý vítr, jenž píseň si náruživých výbojů hrál

za novoluní...

Vím, podzimní vichry jak výbojní staří jsou lupiči,

když zmocní se lodí, jež stály

a opačným směrem je daleko od břehů známých vedou,

kde přídy jich hnily a spaly,

tož k jiným je namíří neznámým zemím,

kde nepřebráno

je zlato a perly a šperky a příkazem prostým, němým

tmou neprůhlednou a šedou

se bloudíce probírají, než vzplane jim ráno...

A roztančeny jak nové vlny ženou a v nové nebe

své stožáry tyčí,

si pomalu osvojí drsných svých dobyvatelů zvyky,

jichž silou zpěněné kormidlo řičí,

ba není již času si vzpomenout, neb vzdát díky

těm, kteří tu sletěli paluby přes brlení

k dnu moře, jež nad nimi zavírajíc se zpění:

nad zašlými kormidelníky...

Noc, noc mne zve, noc, by pít mi dala

svůj elixír vůní z mlh mléčných rukou...

Ze sosnových šťav a z květů a mechů jej vylisovala

a z živých srdcí, jež bouřlivou touhou tlukou...

Buď bohu chvála,

ten nápoj je silný hledání mukou...