Pp úřečtení Lotiho knihy „Poušť“.

Ten pochopí tě, komu poušť je žití,

tak jednotvárné všecko, kdy den ke dni

se šine bezvýznamný, prázdný, všední,

kde v písku škeblí pár mdlým leskem svítí.

Ó chudičké dnů našich všecko kvítí!

Ó cesty nocí, jež se stále nední,

kde vášně, beduini zdraní, bědní,

již couvají, když na svůj lup se řítí,

kde stanu plachtami nám vítr třese,

a hvězdy zří k nám lhostejně a líně,

kdy nové jitro včerejší den celý.

Že Jerusalem kdes, nám v sluch se nese.

Co platen nám, stín sedneš na ruině,

než stihneš jej, mdlý, sám a umrtvělý...