PRABYTOST

Je stranou ve vesmíru

neurčitá mlhovina,

kam obrací se srdce položivé

jak chorý list, jenž tam se vzpíná,

kde tuší vlídné teplo důvěřivé.

Jak rostlina, jež neví, co je slunce,

ale ví, že cosi velké plane,

co jest jejím životem a slastí,

tak v temnotách jen duše vidí v šíru

tu matnou záři duchovní

a mocný proud, jenž line z ní.

Ta zář je domov útulný,

lahoda spánku, propast míru,

jistota a němé porozumění

a její velké mlčení

láme ether prostorů i vzduch.

Sta dnů a nocí bez hnutí

proud přijímá-li v sebe duch,

hluboká síla jemu pronikne

celou bytost neskonalým vlahem.

I bude mocný silou tříštivou

a nikdy nepromluví tajným blahem.

Však kdo by se řítil jako myšlenka

a souhvězdí by rychle létla

jak zářné stromy nazad pádící, –

mlhovina by rostla v žárnou příšeru,

v nadsmyslnou propast světla,

jež oslepuje všechno chápání,

jako by na sta mečů plamenných

probodalo světlé jádro duchu,

a sahala by z našich rozměrů

v jiné, vyšší, neslýchané sluchu

a světů fluidních i kamenných

by pohltila každý sled a tuchu

co prajediná výheň poznání.

Hrůzo tajného i zjeveného světa,

v tvé vševědomé mlze

nejvyšší náš pojem Praboha

stvoří jenom obraz džbánu;

o tobě mnohem víc ví mlčení

nežli slova ubohá.

Plyneš u mne v neslyšeném šumění

dřevem, které trne ve zdánlivé smrti,

i v dálkách, ohlušených temnotou,

roj stálic metáš z lemu řízy.

A přece kolem všude,

i tady na dosah mé ruky,

v srdci této blahé růže rudé,

je tvého bytí střed.

Všude je boží střed,

vně něho vše je nicotou.

Co tedy v tobě jsem?

Tvým nepříjemným snem?

Vzbuď se a shrň v sebe,

do svého vědomého žáru,

skály, háje, růže, tvory,

včel myšlenku i lidský cit,

hvězdy, vesmír, modré óry,

vssaj celou tuto manvantaru.

Pak budeš jediný jen sobě žít.

Snad chmurná denní podstata

nechce uvěřit, že pečoval by on

o oběd červa, o mravencův skon,

o tep listu, osud lidoopí;

bojí se milovat jej, v bázni,

aby na zaplání srdce

neodvětil novou, těžkou strázní;

jak mrav velí, v parách svého čaje,

mezi divy samozřejmé hmoty,

zapomíná jeho taje.

Ale v pravém, vyšším nitru

každý atom duše plamená

a duch jako ohnivý sloup hoří

vzhůru k jeho vzdálenému jitru

a vnitrní bytost šílená

touží celá zahynout

i se svým slabým vědomím

v jeho strašném jasomoři,

kde ze sebe nic neztrácejíc

bude věkověčně jím.