Práce poslední.

Bouř s mraku na mrak skáče

mdlou lesa nad hlavou,

v mé duši jeseň pláče

svou píseň krvavou;

té písně každé slovo

jak plamenný je žeh,

a těžší nad olovo

je srdce mého vzdech.

Ach, co mi květů zvadlo!

Chvil těžkých chladný svist

rval život můj; vše spadlo!

a jediný jen list –

mé srdce chví se v hrudi

jak utrýzněný rob,

jejž tyran v posled budí,

by vykopal si hrob! –