Práce.

Trvá to dlouho, nežli vykrvácí

se srdce z toužení v tom žití ději –

ba: Ještě krůpěj! – naše rty se chvějí,

když štěstí, mladost, naděj’, vše se ztrácí.

Však blažen ten, kdo, vše kdy v zmar se kácí,

sen po snu zniká, naděj’ po naději,

se vrací do sebe, jak vlny spějí

a pevnou kotvu nalézá v své práci.

Buď sebe prostší – kladivem a kosou,

v paži se jev, neb v myšlenkové síle,

– byť nečítal ji nikdo v zásluhu:

ti šťastni jsou, kdo kropí potu rosou

ten širý svět a padnou při svém díle

jak oráč bleskem sražen u pluhu. –