PRACH.

Od Váhu se vzhůru líně cesta plíží,

prachu leží na ní víc než běle v díži.

Na jazyk se dere, oči mhouřit nutí –

hned v nich plno slzí, na rtu hořké chuti.

Na prsa ti padá, do mozku tě tlačí,

div že nezalkneš se, čím dál noha kráčí.

Ne, to věru není prostý prach jen z hlíny,

totě žluč, toť peluň – – kdož ví, jaký jiný?

Však ho nerozmělnil sám jen slunka úpal –

to jej schvalně kdos tak čižmou tady zdupal.

Podpatkův i kopyt nesčetné tu sledy –

oj, tak řádit zná jen Kumán, běs ten snědý:

šlape po živých, jimž srdce ještě tlukou,

šlape po mrtvých, ať živí pomrou mukou,

šlape všecko ve prach, v prachu pak se brodí –

i v tom prvku zdeptán červ buď, než se zrodí!

Věru, člověk potom sám se kroku bojí,

že snad bezklidnou tu změť jím znepokojí.

Schvalně nohu kladeš lehčeji než chmýří –

přec však prachu sloupy pořád vzduchem víří.

Oblak ho jde s tebou, zrak ti mlhou kalí:

– jiný prachu sloup vstříc pospíchá ti z dáli.

Ne, toť lidský tvor jest, co ti vstříc se blíží –

sám prach ztělesněný – rozeznáš to s tíží:

z prachu, zdá se, tkáno konopí těch gatí,

košile nit, húňka... všechno, co jej šatí.

Lesk i toho šperku, jímž ten rob se krášlí

– čepel motyky – má chuďas hlinou zašlý.

Z mošny žebrácké jí skývu popelavou

a jak obrací ji! jako manu pravou!

Ač je z mouky hrubší než ta závěj písku,

tvrdší, režnější než hruda v oranisku:

„Kéž jí Bůh nadělí,“ šušká muž, „jen více,

– sic budeme jísti prach tu se silnice!“