Prach.

Po mrtvém pokoj zamčen byl,

v něm řadou dlouhých, dlouhých roků

se neozval šum lidských kroků,

klíč neskříp’, ticho nerozryl...

Tu po létech mě znavil Klam,

Lež úskočná a bojů vřava,

by ztišila se moje hlava,

já otevřel a vešel tam.

Jak podivně zněl kroků vzruch,

zvuk jejich plaše tloukl v stěny!

Já jizbou tou šel zamýšlený,

pln vlhké plísně byl tam vzduch.

Hned otevřel jsem okno v snech,

a slunce, proudy jež tam vlilo,

prach na podlaze pozlatilo,

prach po židlích, prach po stolech.

A všade, všade ležel prach

a vrstvy byly na pianě;

tu podepřel jsem v dumách skráně

a hlavu tiskl v myšlenkách.

Neb někdo smutné srdce měl,

jež bylo pusto léta dlouhá,

však nevešla tam ani touha,

ni záblesk štěstí nevešel,

tam vešla pouze Naděje,

jež odcházela zase v strachu.

Kdo umřel v něm? To v šedém prachu

jsou nemluvné jen šlépěje...