PRACHATICKÝ DÓM.

V úvalu chmurném, kde na tmavé lesy

zimavá mlha šedý závoj stele,

v arkýřů, vížek skamenělé směsi,

dóm starý zdvihá boky obemšelé,

jak hrdá troska korálové skály,

již bouře rvaly, ale neurvaly.

Jen černá kavka, popelavé káně

se vzkřekem krouží kolem vetché báně

a vlašťovice s lesklých křídel kmitem

si hnízdo staví pod kostelním štítem.

O! dóme starý s tváří zimnou, bledou,

co věků přešlo přes tvou lebku šedou;

co hromných bouří v časů burácení,

se vepsalo zde krví do kamení!

V plamenné zhoubě když tvá báň se chvěla,

když kosila smrt pokolení celá,

když hrůzy moře přívalem se lilo,

tvých zvonů srdce teskně jenom bilo

a rány boží s utajeným vzdechem

tvé klenby zbožným opáčily echem.

O! dóme šedý, ve tvé lebce staré,

jaké to báje líhnou se tam jaré,

jak nesčetné ty, švítořivé roje,

jež každým rokem rodí římsy Tvoje.

Ta dávných věků fantasie mhavá,

jež k nebi vznesla klenutí ta tmavá

a do zdí v divném zaklela zde ladu

kamenných nestvůr pitvornou tu řadu,

dál osnovu svou tajůplnou skládá,

s ní duch můj vlákno chmurné zvěsti spřádá.

Loď chrámu plna, až po ambit tmavý

se v divé směsi tísní lidu davy

a chví se, vlní, jako moře klasů,

ubledlé líce v němém tonou žasu,

příšera hrůzy ze všech zraků zeje

a srdce všech se jednou bázní chvěje.

Vysoký oltář pustý, bez okrasy,

v hlubokém smutku zastřen tmavým flórem

a kněží řada dojímavým sborem

z missálů černých chvějícími hlasy

proroka žalmy teskné prozpěvuje,

na tvář se vrhá k stupňům mramorovým.

Hromnice žlutá oltář osvěcuje,

varhany zvučí s kostelního kůru

a myrrhy oblak dýmem lazurovým

se plíží k oknům malovaným vzhůru.

Je hrůzy den dnes, naříkání, žalu,

Žižkových vojů vlna bouřná, dravá,

strhala v noci hrázi městských valů,

lítého boje smrtonosná vřava

ulice města šumně zaplavila.

Táborský vůdce v prudkém hněvu hnutí

přísáhl pomstu děsnou Hospodinu

za hrdopyšné míru odmítnutí.

Již táhnou voje ve praporů stínu

hetmanských polnic ve třeskutém znění,

víření bubnů, houfnic rachocení,

vozová hradba černá, zasmušilá,

kolesem těžkým hřměla po dláždění.

Vše porubáno – hrstka malá zbyla,

ta v divém zmatku prchla do kostela,

kde uděšené dlelo shromáždění.

Portálu křídla již se otevřela

a z chrámu hlasné zazvučely steny,

v modlitby šeptu, varhan dutém hlase

splývaly teskně v šumot pomísený,

pak hluché ticho znova klenbou vládlo,

jak na rakev by těžké víko spadlo.

Vozové hradby nedostupné valy

železným kruhem boky chrámu spjaly

a srubnic jícny, houfnic děsné tlamy

metaly kule chrámu arkádami.

Kde před kostelem plísní krytá, šedá

Husovy školy budova se zvedá,

červený prápor v štítu lomenici

vítězně zatkli boží bojovníci,

s kalicha Páně žhavorudým znakem.

Ve stínu jeho teskným, snivým zrakem

pohlížel Žižka v okna chrámu tmavá

ponořen v dumy. Čelo ovívala

labutím chmýřím peruť snění hravá

a v duši jeho sladce zavznívala

snů čarovábných hudba kolébavá;

tajemných zjevů tíseň čarolesklá

se luzným, pestrým rozvinula rojem,

jak v okně chrámu prachu pod závojem

obrázků řada malovaná ve skla,

kam slunce paprsk třpytným zapad jasem.

Své mládí uzřel... S tajůplným žasem

se octnul zase v starodávné síni

Husovy školy. S přísnou vážnou lící

učitel starý nad kathedry skříní

vykládal písmo z blány práchnivící.

A Žižka zase zrakem roztouženým

pohlížel snivě oknem zamříženým,

kde v domku nízkém, bujným spjatém vínem

kyprého listí ve přísvitu siném

se mihly krásné, bledé dívčí líce

a vrkoč hebký zlatohnědých vlasů.

Tu děsná vřava pomísených hlasů,

divokých zvuků pustá chumelice

vzbudila Žižku... Bratří cepy, mlaty

železné dvéře chrámu vypáčili,

smrť nesli v zástup bledou hrůzou spjatý.

I nastal zápas krvavý v tu chvíli.

Kamenné sochy s kostelního kůru

metány dolů v tmavou lidu chmuru,

a zdupán kalich zlatý se hostií,

palcáty těžké, okované cepy

slavily děsné v chrámu hodokvasy

a od oltáře v tmavou sakristii,

kam prchal zástup divou bázní slepý,

Táboři vlekli za rouch mešních řasy

řad kněží hlasně v žalmech bědující.

„Z Výrova Ondřej“ *) boje hřmělo heslo

a smolná břevna mocnou ve hranici

hned tisíc rukou v sakristii sneslo.

Žár vzplanul rudý. – Opřen o sudlici

pohlížel chmurně vůdce Taboritů,

jak plamen vzhůru v jasném šlehá svitu,

jak dýmu kotouč dusivý se plíží

rezavým květem sakristie mříží,

jež ohýbány v zoufanlivé muce.

Jasněji plamen temnou kobou svitnul

a z mříže bílé zepjaly se ruce,

za nimi ohně ve plápolu kmitnul

obličej ženy čarovábný snivý,

zářící lící úbělových jasem,

lemován dlouhým zlatohnědým vlasem.

S výčitkou němou oči zmírající,

utkvěly pevně na Žižkově líci...

Zachvěl se Žižka, výkřik bolu divý

se vydral z prsou. Hrozným hlasem zvolal:

„Ustaňte, bratří, dokonáno dílo!“

V tom plamen prudším jasem zaplápolal,

klenutí s trámů směsí hárající,

se v třesku hromném do vnitř provalilo.

Táborů šik se kolem Žižky vlnil,

chorálem pěli boží bojovníci.

Mrak dumy prchl zvolna vůdci s čela.

„Pohřběte!“ velel, „mrtvá zrádců těla“

a dodal teskně: „Slovo své jsem splnil!“