PRACHOVSKÉ SKÁLY. (I.)

Skály velebné! Vy pamětníci

mnohých věků, dávno zapadlých!

Kolikrát as bylo vám už stříci

člověka, jenž bál se soků zlých,

kolikrát jste šelmě dřímající

vítaného skytly brlohu,

kolikrát jste byly obětnicí,

zatoužil-li člověk po bohu!

Kdykoli k vám blížívám se, skály,

jest mi vždy, jak šel bych v boží chrám:

mlknou rty, jež před chvílí se smály,

konec žertům všem a vtipům, hrám;

tady nejlíp zřím, jak lže, když halí

v togu hrdiny se „tvorstva pán“:

kamének se kdesi skulil malý, –

aj, což zbledl na smrt polekán!

Výtečné ač spojení má Jičín

(za šest hodin jsi tu z Pardubic,

třikrát pouze přesedáš – nic víc),

přece mnohým – nevím, z jakých příčin, –

aranžérům pro zábavu cest

sotva více znám než Sibiř jest.

Co však cizinců jsem vídal venku

před některým vchodem v město skal,

jež tam „strašný humbug“ přilákal,

každý v ruce třímal peněženku,

oči všech se zdály volati:

Cožpak se tu vstupné neplatí?