PRACHOVSKÉ SKÁLY. (IV. (Lachmannova jeskyně.))

Co pohnutkou as bylo podivínu,

že bydlil v této nehostinné sluji,

jíž ústa slunce nikdy necelují,

jež v šeru věčném tone jen a stínu?

Zda pudil jej sem černý nevděk synů,

jenž mezi lidem vesským hrozně bují,

či ženy nevěra, jíž pochlebují

víc řeči sladké nežli řady činů?

Mně neznámo, co dálo se mu v duši,

když mezi skály prchal z rodné chatky,

než zdá se mi, že rozumím mu též;

vždyť vím, jak pro všecky jsou stesky hluši

tak mnozí lidé, kosa hvizd že sladký

jest upřímný, řeč lidí – pouhá lež.